Zásadně nepoužívá slova: stáří, neúspěch, nejde to... „Ta slova neznám,“ říká uznávaná kostýmní výtvarnice. Šedesátku má za sebou, ale téměř všichni, kteří ji znají, tomu odmítají uvěřit.
Pracovala na více než šesti stech televizních pořadech, divadelních představeních a velkých show v Česku i v zahraničí. Přednáší o odívání a stylu pro firmy, poskytuje poradenství týkající se image. Je také autorkou knihy s názvem Ženy a jejich styl: Jak být sexy v pěti minutách. Celá ta kniha je jedna velká dobrá zpráva. Vyplývá z ní totiž, že sexy můžeme být v každém věku.
Co říkáte ženám, které chtějí vědět jak na to, aby byly přitažlivé i po padesátce?
Jez do polosyta, pij do polopita. To staré pořekadlo je nejvýstižnější. Jde o to, myslet na zadní kola. Když je vám čtyřicet, myslete na to, že v padesáti, šedesáti, sedmdesáti budete chtít žít stejně jako teď. Mít stejnou cenu na trhu vztahů. Do toho nezapadá, když přiberete deset kilo. Držme se banální moudrosti, která je obsažena ve všech zdravotnických příručkách: Když si budeme udržovat váhu, kterou jsme měli v osmnácti, plus minus tři kila, tak budeme vpodstatě vypadat celý život stejně. Jenže to lidé neradi slyší. Všichni chtějí nějaké zázračné pilulky, recepty, diety.
Dá se něco zachránit třeba v padesáti?
Nejhorší je takzvaně hodit flintu do žita. To se týká mužů i žen. Jakmile si řeknete: Jsem v důchodu, nemám, kam chodit, nikdo za mnou nechodí, jste na silnici, po které jedete a není cesta zpátky. Přestanete se líčit, budete nosit stejné oblečení... Jde o to, jak si to nastavíme v hlavě. Jestliže máme ctižádost učit se nové technologie, kupovat si moderní televizory, používat moderní telefony, tak přece nemůžeme nechat ochabovat tělo tím, že celý den sedíme. Mozek i tělo musíme trénovat úplně stejně. A když budeme mít tělo jako dřív, bude se nás týkat i radost, která se jmenuje móda.
Kde je hranice mezi tím, kdy se dáma středního věku obléká jako holčička a působí poněkud směšně, a kdy přesně umí poznat, co jí sluší? Existují zásady, co si po padesátce neoblékat?
Samozřejmě. Skládanou růžovou minisukýnku po pětatřiceti opravdu ne, i když má dotyčná úžasnou figuru. Měly bychom zapomenout na přiléhavé legíny do půli stehen, nejhorší je, když mají nějakou prasečí barvu. Pozor na jednoduchá bavlněná trička. Ta postavu nepodpoří. Jsou hezká na šestnáctileté holce jako prkno, ale není to oblečení pro ženu nad čtyřicet, protože nezdůrazňuje pas. Celkově není přínosem nic, co nás nedělá sexy. Je škoda, že jsme téměř přestaly nosit sukně. Po čtyřicítce by žena už měla být ženou. Nosit lodičky, sukýnky, náušnice. Nedostatek ženských prvků nás žene do záhuby. Jakmile se nebudeme držet toho, že jsme ženy, budeme nešťastné, nespokojené a přitom nebudeme vědět proč.
Na co by dáma nad padesát podle vás ještě měla dávat pozor?
Základní jsou vlasy. Musí mít střih a nějakou barvu. Tím, že budeme mít na hlavě silnici šedivých vlasů nebo šedivé vlasy vůbec, si nepomůžeme. Žena tím nesděluje, že je naturální člověk, že má ráda biostravu nebo tak něco. Je to jen a jen výraz lenosti.
Co když opravdu vyznává přirozenost?
Ale pomáhají jí muži do kabátu? Nabízejí ji kafe? Přetrhnou se, když přijde? Ano, příroda chtěla, abychom zešedivěli, ale společnost se od známek stárnutí odvrací. A to je třeba mít na mysli. Není trend: Buďme staří, všichni si nás budou vážit. To platilo v primitivních civilizacích, kdy si mladí vážili starého lovce, protože uměl dobře nalíčit past. Tehdy ale šlo o přežití. Dnes žijeme v jiných podmínkách.
Myslíte, že starší lidé jsou v této společnosti diskriminováni?
Čas žít, čas umírat. Ale my víme, že ten čas umírat se nenápadně stále odsouvá dál. Ani mladí to nemají jednoduché. Za nejproduktivnější věk bývá považováno období od pětadvaceti do sedmatřiceti. V tom krátkém časovém úseku nám společnost vtlouká do hlavy, že musíme docílit nejvyššího vzdělání, nalézt si prosperující práci, udělat v ní kariéru, založit rodinu. Na to vše máme vlastně jen deset let. Pak nám společnost pomalu začíná podsouvat diskriminaci věkem. Nastupuje panika, že se v určitém věku něco nehodí, že něco nemáme či máme dělat, že jsme něco nestihli, že mladí jsou na tom lépe. Nenechme se takto demorazlizovat. Proč?
Vy se s těmito pocity umíte vypořádávat?
Mám mimikry. Když jdu s mladými kamarády na diskotéku, kluci se mnou chtějí tancovat. Jsem to já, kdo dostává drinky od okolních stolů.
Vážně chodíte na diskotéku?
Chodím také na hip hop. To je dnešní formu pohybu, dnes už s valčíčkem, který nás učili v tanečních, prostě nevystačíte.
Obávám se, že by vám hodně padesátníků řeklo, že se v tanečním klubu plném dvacetiletých, budou cítit divně.
Jistě, protože nemají ty mimikry. Postavili by se na parket, dělali ostýchavé pohyby a bylo by jasné, že se tam necítí dobře. Člověk, který chodí běžně na pivo, má břicho a svým oděvem i stavem těla vysílá, že patří do kategorie důchodců, se na dýze samozřejmě dobře cítit nebude. Na druhé straně neexistují jiné tančírny, které bývaly dříve. Chodívalo se na čaje, tančit, to už dnes není. Dnešní doba je prostě jiná, rychlá, fyzicky náročná. Tanec je toho jen jeden z mnoha příkladů.
Jenže udržovat se v kondici, to je i otázka peněz. Ve vyšším věku si každý nemůže dovolit kadeřníky, masáže, kosmetiku...
Ano, život je drahý. Většina lidí v důchodu samozřejmě nemá na servis jako je vylehávání po kosmetikách a podobně. Ale to, v jaké jsme kondici, není otázka peněz. Chce to jen věnovat se sobě průběžně. Ideální je chodit do posilovny. Když to někde řeknu, slyším: Ale my v okolí posilovnu nemáme. Já na to: Máte stodolu? Tak každý den nasekejte pár špalků. To máte stejné jako posilovnu. Neznám výraz „nejde to“. Ten bychom si měli všichni zakázat. Nedávno jsem si koupila knihu s názvem Chtít rovná se mít. Jak prosté. Úžasná kniha.
Co byste poradila těm méně sebejistým v otázce, co si po padesátce dovolit a co ne?
V této zemi není zakořeněno, že když chci dobře vypadat a dobře se cítit, vyhledám odborníka. Je spousta výtvarníků a image makerů, kteří se vám budou věnovat. Řeknou, jaký jste typ, že vám sluší to či ono. Ano, stojí to určitý obnos. Ale mnohdy lidé vyhodí majlant za oblečení, které nakonec leží ve skříni, protože podvědomě cítí, že v něm stejně nejsou spokojení. Když v něm někam přijdou, nenastane to očekáváné „ááách“, tak ho odloží a dál jsou nejistí, tápou. Podstatné ovšem je, že tato doba není jen o rychlosti, ale i o odvaze. A odvahu, zdroj energie, najdeme jen sami v sobě. Přítelkyně, kamarádi u piva nebo psychiatři nás sice vyslechnou, ale jediný člověk, který mi pomůže, jsem vždycky já sama.
(sw)
Dagmar Březinová
* narodila se 20. září 1948
* vystudovala střední průmyslovou školu textilní, pracovala jako provozní výtvarnice v Národním divadle
* prosadila se jako kostýmní výtvarnice. Pracovala na více než šeti stech padesáti pořadech v televizi, filmu, divadle i reklamě.
* nyní poskytuje školení a poradenství, jak se oblékat a jakou volit image. Radí také při zařizování interiérů zámků či restaurací v historickém stylu.
* je autorkou knihy Ženy a jejich styl: Sexy v pěti minutách
