Zrcadlo nesplněných přání 21
Foto: autor

Zrcadlo nesplněných přání 21

21. 10. 2019

POSLEDNÍ ŠTACE
 

Je noc a Karel se bezvýsledně snaží usnout. Před malou chvílí dopsal reportáž ze společného putování s Vláďou rakouskými Alpami před dvěma lety. A v počítači si ještě otevřel dokončenou reportáž z jedné části cesty Předním Východem, kterou absolvoval před lety ještě se svou ženou. Na webových stránkách Sacred destinations a Studium biblicum Franciscanum Jerusalem objevil některá zajímavá fakta a rád by je do textu ještě zapracoval.
 Nechce se jen hrabat ve vzpomínkách, které v  něm vyvolávají až nežádoucí nostalgické emoce. Potřeboval si od těch dávných vzpomínek odpočinout. Záměrně proto na čas přerušil psaní svého studentského příběhu a soustředil se kromě alpského putování s Vláďou na několik reportážních črt z cest po Středomoří, které absolvoval společně se svou ženou, a zejména na svou nejoblíbenější destinaci – Přední Východ.   
Dívá se do stropu a stále cítí zvláštní neklid, který se, ani neví jak a proč, přenesl i do jeho nohou. A tak raději vstal z postele a zapnul znovu počítač. Rád by na ten neklid zapomněl, uklidnil nohy a zalezl zpátky do bezpečí postele. Ale nejde to. Nohy ho bolí a ten nepokoj v něm zůstává a nutí ho přemýšlet o samotné jeho podstatě.
Hlavou mu víří až neskutečně pestrá směsice všeho možného. Jeho plzeňská studia, bláznivé studentské milování na Lochotíně, aby se mu z podvědomí vynořil zcela znenadání úchvatný pohled na biblickou Zemi zaslíbenou z jordánské hory Nebo a mystické prostředí jeruzalémského Chrámu Svatého Hrobu.
Sáhl do zásuvky psacího stolu a vytáhl odtamtud prášek na spaní. Chvíli zaváhal, protože před chvílí dopil dvojku Portugalu, ale pak mávl rukou a lék spolkl.
 Nepokoj, neklid, něco chceš a nevíš co, chceš někam a nevíš kam, chceš žít a nevíš jak. Často v sobě cítí takové těžko definovatelné stavy. Neklid mu hlodá v duši a s přibývajícími léty a životními zkušenostmi spíš narůstá, než aby z  jeho vědomí mizel. Marně se snaží bojovat o jakousi rovnováhu mezi duší a rozumem. Utíká přitom do světa svých představ, které ale jeho vnitřní nepokoj jen posilují. Neúspěšný střet jeho představ s často fádní realitou života v něm vyvolává až nihilistické pocity.
Když se ohlíží zpátky, má takový nepěkný dojem, že už vše, zejména své myšlenkové pochody vyjádřil už někdy dávno, před více než padesáti lety, kdy ještě plný mladického elánu vykročil nezkušenou nohou do velkého světa. Má teď na mysli úvahy, které před nedávným časem shrnul v první části své knihy Pouť na horu Montsalvage.
Bojí se, že dnes už není schopen k nim přidat příliš mnoho nových myšlenek. Žádný nový pohled na svět. Pouze více toho vnitřního neklidu. Uvažuje, jestli je to dáno postupným úpadkem ducha, nebo kupodivu výrazem konzistentního myšlení během dlouhé doby svého života. Našel si v počítači jednu pasáž ze své knihy a znovu si čte, co napsal někdy ve dvaceti letech:
„Když člověk přejde všechna úskalí života, překoná nebezpečenství strží i nebetyčných skal, zeptá se zpravidla, zda již dosáhl všeho. A najednou, ač je to paradoxní, se zatouží vrátit. Zatouží se vrátit, on, bláhový človíček, touží zas po onom pocitu, po oné prchavé hodnotě prvního okamžiku, za kterou by dal i kus svého života. Kdo vyjde vítězně z té bitvy duše?"
Přemýšlí, jak vůbec mohl ve svých dvaceti letech napsat slova, která by slušela spíše jeho současnému seniorskému věku. Ale snad to ve svém studentském příběhu dostatečně vysvětlil. Už tehdy byl jeho vnímání světa daleko bližší romantismus Byronův a Máchův, nebo velkolepé dílo Julia Slovackého a Johanna Wolfganga Goetha, než všední realita jeho studentských povinností. Jeho duše stále bloudila kdesi po hvězdách, až se nad jeho dalšími osudy vznášela reálná hrozba studijního neúspěchu. Rusovlasá kráska Katka ho tehdy vrátila zpátky na zem.
    Karel úplně zapomněl na spaní a znovu se ponořil do událostí, starých padesát pět let. Příběh, který píše, ho možná až příliš pohltil. Přemýšlí, jaký je vlastně dnes, po těch dlouhých letech. Uvědomuje si, že jeho dnešní pohled, to je jen mírně nostalgický pohled starého a unaveného člověka, nestavícího si už žádné vzdušné zámky, jen občas se ohlížejícího za dobou, kdy všechny problémy se daly odbýt pouhým mávnutím ruky, či objetím své dívky v zakouřeném šeru kavárenských koutů. Možná se s tou dávnou dobou až příliš identifikuje. A tím více pociťuje nyní, po všech svých zdravotních peripetiích a hlavně po smrti své těžce nemocné ženy, prázdnotu a tíhu současných let. A tak až s nihilistickou skepsí v duši přemýšlí o tom, co má vlastně pro něj ještě smysl?
Hlavně mít klid na práci, říká si. Klid na psaní, klid pro život. Ten klid nastává paradoxně až v noci, kdy je mu konečně dobře, ale kdyby měl raději spát. Tady se ten bludný kruh uzavírá. Nad jeho románem mu tyto myšlenky stále hlodají v duši a on se ocitá zpět u jakéhosi paradoxu života. Možná bych měl o tom napsat úvahu, myslí si Karel. O myšlenkách, které mu berou spánek a které ho nutí uprostřed noci se zvednout, nastartovat auto a jet neznámo kam. Logicky si klade otázku. Co vlastně člověka žene stále dál a dál? Co je tím motivujícím faktorem. Je to štěstí a životní pohoda, nebo onen životem prostupující neklid a hledání? Ale Karel si na tuto otázku vůbec netroufá odpovědět. Nechce se dál šťourat v  tom svém neklidném životním paradoxu. Byla by to zřejmě příliš obtížná cesta. A není vyloučeno, že by na ní mohl třeba i zabloudit.

 

* * *

Karel prochází ponurým, večerním sídlištěm, obklopen vysokými paneláky a přemýšlí nad současným životem. Jeho malá fenka s čumákem u země očichává počůranou travičku, když mu náhle hlavou projelo cosi jako nové téma. Nejasné pomyšlení. Zrodilo se nečekaně a bylo to neodbytné a vtíravé.
Poslední štace. Vůbec neví, proč ho napadla právě tato, až trochu morbidní myšlenka. Možná zapracovalo něco hluboko zasutého v podvědomí. Ale když už se mu tato myšlenka usadila v hlavě, uvědomil si, že začíná být zatraceně aktuální. Jak vypadá vlastně ta poslední štace? A jak by ji měl člověk trávit a využívat? Pokaždé, když se stěhoval, bláhově si myslel, že je to už na tu poslední štaci. Proč se vlastně už devětkrát stěhoval?
Sídlištěm profukuje lezavý vítr a tmavé paneláky na něho blikají svýma anonymníma, nepřátelskýma očima.
To jeho úplně první pražské sídliště bylo veliké a jen malý kousek od něj byl velký les a malá dcerka tam tahala po udržovaných cestách za sebou malý dřevěný náklaďák. A když už ji bolely nohy, tak ji do toho náklaďáku posadil a chvíli ho zase táhnul sám. Tehdy byl skutečně o hodně mladší, než teď. O celých dlouhých padesát let. Ale stále si dokáže vybavit široké, udržované lesní korzo, vedoucí od hospody U Labutě podél Kunratického potoka, kolem dvou výletních restaurací až ke kunratickému Verneráku.
To druhé pražské sídliště bylo až na samém konci metropole. Malý kousek od letiště. A bylo daleko novější, pěkné, moderně vybavené a se spoustou zeleně. Bylo to moc pěkné bydlení. A on byl pořád ještě o hodně mladší než teď a do toho sídliště se stěhoval opět za prací. Za dobrou prací.
A přes to vše po letech zvedl kotvu a šel dál. Už po deváté. A zase do sídliště. Ale to už nebylo za prací. Bylo to stěhování na tu poslední štaci.
Jeho malá fenka to má jednodušší. Ta určitě nepřemýšlí nad podobnými problémy. Její svět je křišťálově čistý. Vyvenčit se, proběhnout se za míčkem, pak se nadlábnout a nechat si podrbat svůj nazrzlý kožíšek. Nic jiného ji zřejmě nezajímá. Její páníček to má složitější. Neodbytné a vtíravé myšlenky se mu občas zahnízdí v duši, jako třeba teď, když ho zcela náhodou popadne záchvat nostalgie. Nebo když nemůže spát. V tu chvíli začne uvažovat nad tím, kolik štací vlastně život má. A kolik jich člověku osud dopřeje. A když už o tom začne přemýšlet, tak mu nakonec stejně dojde, že tohle, za večerního soumraku ponuré sídliště s pomrkávajícíma, anonymníma očima, vůbec není tou poslední štací. Je pouze předposlední životní zastávkou. To definitivně poslední stěhování ho teprve čeká.
Karel ještě venku vytáhl mobil a vyťukal číslo na Petru.
„Co se stalo, prosím tě,“ ozvala se přítelkyně znepokojeně.
„Nic se nestalo, moje milá. Jen mám na duši zas nějaký splín. Potřebuju přijít na jiný myšlenky. Přijmeš dnes osamělého poutníka na nocleh? A taky jednoho pejska. Co ty na to?“
„Ty ses dočista zbláznil. Je noc a já jdu za chvíli spát.“
„No, právě, to se mi zrovna hodí. Ale ještě chvíli počkej. Vedle tebe se mi bude spát báječně. A bez blbých myšlenek. Doma bych se dneska sám bál. Moc se na tebe už těším. “
„Jak tě znám, tak se to dnešní spaní asi trochu protáhne.“
„To si ani nemyslím. Dnes nemám žádné hříšné myšlenky. Moje milá, potřebuji tě dneska jen obejmout a vědět, že jsi vedle mne.“
 
 
* * *

                                          Příští, 22. díl, bude už definitivně ten poslední. 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.