Kalupem se blíží konec pobytu.
Ještě se můžu jeden den máchat v teplé slané vodě, nechat s houpat vlnami, přes plavací brýle pozorovat rybičky u dna, večer si objednat poslední „ni white vino, plíz“. Pak poslední snídaně, poslední namočení ve vlnách, naposledy se projít po městečku Ksamil a utratit poslední leky.
Odpoledne už čeká autobus a jedeme domů.
Zájezd jsem samozřejmě ukončila svým hurá splašeným způsobem, na lodi jsem si odřela nohu. Už vás někdy ošetřoval sám kapitán? Mne ano. To jsem vyšla z té místnůstky, kam občas musíme všichni. Otevřela jsem dveře, loď chytla vlnu a zhoupla se. Já měla jednu nohu už vystrčenou přes zvýšený práh (to aby se dovnitř nemohla dostat voda z venku), ztratila jsem balanc a tou vystrčenou nohou jsem prudce došlápla. Ouha, právě do místa, kde už byla našplíchnutá loužička. A mé kopýtko se rozjelo přímým směrem, rovnou pod hranu pevně připevněné lavičky u zábradlí. A hrana mi zase pěkně jela po holeni.
Jau, jau, jau!
Naštěstí mne ta lavička i zbrzdila, jinak jsem provedla parádní nechtěný provaz (myslím ten gymnastický cvik). Když jsem popadla dech (v první chvíli jsem ani nadávat nemohla), vytáhla jsem zaseknutou nohu a jala se sčítat škody. Kupodivu nic moc, když odezněla bolest, zůstala jen zarudlá holeň a mírně sedřená kůže. Jenže pak to přece jen začalo krvácet a v hlavě mi začalo šrotovat.
„Je to holeň, jsi v cizině, co když se ti to pak zanítí? Nikdo ti to později neuzná, na co máš pojištění?“
Předvedla jsem tedy bolístku delegátu Petrovi s tím, že absolutně nic nechci, jen aby to věděl, kdyby…
Petr nedal na kdyby a dotáhl mne do kapitánské kajuty. Statný námořník sáhl do šuplíčku, vytáhl desinfekci (jau, jau, jau! po druhé, byl to nejspíš čistý líh) a pak opatrně, jemně přilepil náplast. A bylo to. Holeň dostala, co potřebovala, a s úspěchem se zhojila. Jen malá červená jizvička mi tu lavičku ještě stále připomíná. Také suvenýrek ?
Teď již můžu bilancovat.
Albánie pro mne dosud byla jen něco vzdáleného, země, o které jsem ale absolutně nic nevěděla. Totiž, něco přece. Že mají moře, hlavní město se jmenuje Tirana a měli kdysi komunistického diktátora Hodžu. Ale až tam jsem si uvědomila, kolik toho vím o jiných státech (nemyslím tím učivo základní školy). Kolik informací mozek dokáže nasbírat z různých zpráv, zajímavostí, televize, rozhovorů s jinými lidmi, z četby knih a podobně.
Albánie pro mne byla nepopsaný list. Teď už vím, jakou tam mají krásnou přírodu, nepřístupné hory a teplé moře. Jací tam žijí milí a ochotní lidé. A jak jsou chudí.
Průměrný plat Albánce je 300 – 400 eur, ale to prý vydělá málokdo, třeba jen dobrý kuchař v sezóně.
Důchod je jednotný, všichni senioři dostávají 100 eur na měsíc – proto se snaží přivydělat si, jak to jen jde.
Neexistují půjčky, hypotéky, sociální dávky. Když si Albánec chce pořídit byt (byty tam stojí tolik, kolik byty v Česku), pomáhá mu v tom celá široká rodina a nebo jde pracovat do ciziny.
Ceny v obchodech jsou v přepočtu nižší než u nás, ale rozhodně za výplatu toho tolik jako my nekoupí.
Už znám něco i z historie. Slyšeli jste někdy o Skanderbegovi? To je jejich národní hrdina, bojoval proti Osmanské říši a sjednotil Albánii. A o Ali Pašovi jsem tu už také psala.
Zaujalo mne také, že v Albánii žijí muslimové (převažující náboženství) s křesťany a pravoslavnými v naprosté pohodě a tolerují se navzájem. Na pláži v Ksamilu jsem viděla jen jednu ženu v muslimských plavkách – mimochodem, byly z nějaké přilnavé tenké tkaniny, dovedete si představit, co to udělalo, když vyšla z vody? Jsem žena, a přesto jsem se koukla. Měla velmi hezké oči i postavu.
Místní muslimové mně tedy nevadili (snad jsem nepřekážela ani já jim), ale docela mi vadily poznámky jednoho našeho turisty na jejich adresu. Proč proboha jezdí na dovolenou do muslimské země, když je nemá rád? Koho tam čekal?
Já jsem prožila pár nádherných dní v nádherné zemi s milými, ochotnými a pohodovými lidmi.
Za celý ten týden jsem viděla jen jednoho rozzlobeného domorodce – a bylo mi ho líto. Požadoval poplatek po Polákovi, který se na plážičce usadil s celou rodinou. Výše poplatku byla vyvěšena na plůtku restaurace, ke které pláž patřila, a činila 500 leků (asi 4 eura) na lehátko/celý den. Polák se mu podle tónu řeči vyloženě vysmíval. Nevím, jestli nakonec zaplatil, ale víckrát jsem ho už na této pláži neviděla.
Co se týká turismu, tak to se Albánci ještě budou muset učit. Náš hotel – a nejen náš – byl perfektní. Velký pokoj s příslušenstvím vybavený televizí (ani jednou jsme ji nepustily), pohodlné postele, wifi, lednička, varná konvička. A hlavně funkční a tichá klimatizace. Hotel byl čistý, vyměňovali nám každý druhý den ručníky i prostěradla. Ale vyjdete ze „vrat“ a všude vidíte.., no jak se to řekne slušně? A kolik je tam rozestavěných a opuštěných budov v hroutícím se stavu!
Také mi poněkud vadilo, že se teplá snídaně podává studená. Smažená vajíčka, volské oko či párky mám prostě ráda horké.
Jejich silniční pravidla nikdo nedodržuje. Ani značek na silnicích jsem tam moc neviděla. Ptali jsme se Petra, podle čeho se tedy řídí. Jen pokrčil rameny.
„Kdo je na křižovatce první, tak ten také první jede!“
A opravdu se tak jezdí. Ale nikdo se nerozčiluje, navzájem si uvolní cestu, počkají, až silnici přejde koza, kůň či stará babička, objedou slepici i toulavého psa. Občas jsem jen s úžasem sledovala, jak se dokáží jeden druhému vyhnout, vznikají tam pro nás až bizardní situace, a místní to zvládají vše v poklidu, s úsměvem a bez ztráty zrcátka. Ono je to vše o toleranci.
I přes ty studené snídaně můžu říct, že jsem si Albánii zamilovala. Líbí se mi jejich příroda i lidé, a doufám, že škody, jež způsobilo zemětřesení v nedávných dnech, dokáží brzy opravit.
A ještě jedna turisticky zajímavá perlička, to jsem se zapomněla zmínit. Po celé Albánii najdete spoustu malých bunkrů, pro dva – čtyři lidi. Je jich prý možná až milion a najdete je opravdu všude. Ve městech, horách, podél silnic. To diktátor Hodža trpěl nějakou divnou paraniou, bál se útoku ze zahraničí, a tak je nechal postavit, aby se v nich mohlo ukrýt veškeré obyvatelstvo země. No, útok se nekonal a nebyly pak peníze na nic jiného.
Tak třeba zase někdy, Albánie ?
