O moudrosti přímo biblické
„Maudrý má oči v hlavě své, blázen pak ve tmách chodí. Avšak poznal jsem, že jednostejné věci všechněm se přicházejí. A proto jsem řekl v srdci svém. Máť-li se mi tak díti, jako se děje bláznu, pročež jsem tedy maudrosti předčil?“
Tak tahle citace je z knihy knih, konkrétně z Bible kralické, kterou jsem kdysi před padesáti dvěma lety koupil za třicet korun v antikvariátu na velkém plzeňském náměstí. Přesněji řečeno, je z Knihy Ecclesiastes, totiž z Kazatele. Nejsem věřící, jak by se snad z tohoto úvodu zdálo. Ale studiu biblické a židovské historie jsem věnoval velkou část svého života. Mnohý z dnešních problémů Předního Východu má právě své kořeny již v šeru biblického dávnověku. A protože si svou Bibli kralickou rád pročítávám, věnuji tuto glosu právě jí.
Tato Bible má úctyhodné stáří. Byla vydaná v jubilejním roce 1863 na památku příchodu soluňských bratrů Cyrila a Metoděje do Čech. Je tištěná ještě krásným švabachem a mám ji daleko radši, než nové ekumenické překlady, kterými mě zásobují mí blízcí věřící přátelé. Mám teď na mysli hlavně velkou studijní Bibli o více než 2300 stranách, která je opatřenou skvostnou koženou vazbou a spoustou výkladových poznámek, které pomáhají lepší orientaci v biblických reáliích. Ale krásný starobylý jazyk knihy, která byla vydána podle původního kralického textu, je nad všechny ekumenické překlady. Pokud se však někdy opět ponořím do biblického studia, mám po ruce obě knihy. Jak tu starou, tak i tu novou.
Vrátím se teď ale k oné citaci. Ten metaforický obraz moudrosti, popisovaný Kazatelem v druhé kapitole Knihy, pokračuje ještě dál. Když přeskočím šestnáctý až dvacátý verš, tak ve verši dvacátém prvním je psáno:
„Mnohý zajisté člověk pracuje maudře, uměle a spravedlivě. A však jinému, kterýž nepracoval na tom, nechává z toho jemu podíl. Ješto i to jest marnost a bídná věc.“
To slovo „maudře“, není žádný překlep, ale kralický rukopis. Je ovšem zajímavé, že tato slova byla napsána, či vyřčena někdy před třemi tisíci lety. V ekumenickém překladu je to pochopitelně napsáno srozumitelněji:
„Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc.“
To je pochopitelně prašpatná věc i dnes, neboť i dnes je tato moudrost silně aktuální. A zřejmě to bude čím dál tím aktuálnější vzhledem k současné migrační vlně, která se valí jako tsunami ze všech stran do Evropy.
Možná je potřebné si připomenout, že stěhování národů mezi čtvrtým až šestým stoletím našeho letopočtu smetlo do té doby nezničitelnou říši Římskou a zcela změnilo tvář Evropy. Ta paralela je zde zcela na místě. Co vlastně dnešní Evropa? Je také nezničitelná?
Pokud se člověk začte nejen do knihy Kazatele, ale i do dalších, jako na příklad do knihy Přísloví, nebo knihy Moudrosti, nalezne tam skutečného moudra více než dost.
Vrátím se ale zpátky ke Kazateli. Je potěšitelné, že i přes všechen skepticizmus dává přeci jen přednost moudrosti:
„I viděl jsem, že jest užitečnější maudrost, než bláznovství, tak jako jest užitečnější světlo, nežli temnost.“
Pokud ale člověk dnes sleduje dění ve světě a rozmanitý způsob jeho interpretace politiky, historiky, sociology, nebo novináři, je mnohdy na velkých pochybách, co je vlastně ještě moudrost a co už je bláznovství.
* * *
Relativita času
Nejsem Einsteinem a teorie relativity je mi docela cizí. Nerozumím ani obecné, natož speciální relativitě. Člověk by neměl mluvit ani psát o tom, čemu nerozumí. A proto nechci psát o Einsteinovi. Mě zajímá spíše relativita našeho života.
Třeba pojem dálka. Když jsme se ženou před pár lety seděli v malé sinajské marině v Tabě Heights na břehu Akabského zálivu a čekali na loď, která nás měla přepravit do Jordánské Akaby, přímo bytostně jsem tu relativitu času i dálek pocítil. Čas tam probíhal nějak jinak, pomaleji, než v sychravé lednové Praze. Jako bych se ocitl v jiné časové dimenzi.
Přijel další autobus, vyvalilo se z něj plno lidí a moje žena najednou zpozorněla, zahleděla se směrem k tomu vycházejícímu houfu a jenom stačila vykřiknout:
„A je to on.“
Vystartovala jak raketa a pověsila se jednomu staršímu pánovi s důstojným plnovousem kolem krku.
Život nám přináší všelijaké náhody. A pojem dálka byl v tomto případě silně relativní. Pro mne jsou dnes již příliš daleko Bílé stráně nad naším městem. Obvykle mi uprostřed kopce dojde kyslík a musím se vrátit. Pro zajímavá setkání však nemusí být daleko ani jeden docela malý přístav na egyptském Sinaji.
Z toho fousatého, staršího pána se posléze vyklubal Franta V., známý organizátor akčních táborů pro děti. Na dlouhá léta jsme ho ztratili z očí, abychom se po dvaceti letech setkali v sinajské Tabě na břehu Akabského zálivu. František, když se z toho neočekávaného útoku vzpamatoval, rozzářil se jako sluníčko, když poznal svou bývalou kolegyni ze zaměstnání a také účetní své táborové aktivity.
Relativní je, na příklad, i slovo hodina. Kolikrát jsem toto slovo doma slýchával, když jsem někam odcházel, nebo měl něco udělat. Ne, abys tam byl hodinu, nebo ne, abys to dělal hodinu. Hodina sloužila, v tomto případě, jako relativní symbol překročeného času.
Relativita dálek a relativita času ve mně vždycky vzbuzovala trochu smutnou a také mírně sentimentální nostalgii. A tak, když občas na cestách sedím u kávy v některé z našich dálničních kafíren, představuji si kolem sebe kulisu alpských velikánů, adrenalinové zážitky jadranské magistrály těsně po té nesmyslné balkánské válce, či vnitrozemní nádheru řeckých ostrovů. Tedy tu krásnou a přitažlivou relativitu dálek, které s velkou pravděpodobností už nikdy nespatřím. Inu, stáří je na krku.
I když stáří v tom obecném slova smyslu je pojem velmi relativní, musím si sebekriticky přiznat, že za moc nestojí. Ubíhající čas mne o tom nekompromisně přesvědčil. A to je konstatování zcela absolutní.
* * *
