Mám před sebou kalendář - Rok zahrádkáře 2019, který je současně i ve slovenštině - takže na Slovensku dnes mají státní svátek - Sviatok Všetkých svatých...
Zítra je v obou kalendářích Památka zesnulých - Dušičky..
Dušičkové dny - to jsou hlavně upravené, nazdobené a osvícené hroby s tichým rozjímáním, zamyšlením a modlitbou příbuzných...
Když teď v období Dušiček obcházím a objíždím hroby, setkávám se tam se svými známými a mám radost, že je nás tolik, kteří se rádi vidíme, naplńujeme se navzájem energií, elánem a dáváme si vzájemnou sílu žít dál...
Mám zde i jeden obrázek s dýněmi - protože toto všechno je listopad - také překrásná paleta pestrých listí, které stále víc opadávají, aby si stromy, keře i celá příroda přes zimu dokonale odpočinuly..."
Ale také je stále víc vidět, že se i v naší zemi slaví Halloween - je to anglosaský lidový svátek, který se slaví 31.října - tedy den před křesťanským svátkem Všech svatých, z jehož oslav se v Irsku vyvinul a nejvíce se slaví právě v anglicky mluvích zemích. Hezky vydlabané a nasvícené dýně jsou zajímavé, ale já jsem z nich raději dělávala pro celou rodinu kompot.
Chtěla bych v těchto dnech ještě připomenout úmrtí sestry mé maminky, kterou jsem nepoznala, protože zemřela rok před mým narozením v krásném věku 19 let. Z vyprávění vím, že to byla nádherná dívenka, která v rodné vesničce mimo svou práci hrála i divadlo, zpívala a zapojovala se do všech veřejných aktivit. Také na jaře v roce 1945 šla s procesím pěšky ve Svatodušní svátky v sobotu na pouť v krásném a teplém dni až do Jaroměřic - měla na sobě jen bílé šaty - zpět šli až druhý den /bylo to 40 km/, kdy se velice ochladilo, padal sníh - ona nachladla, dostala velice těžký zápal plic a pro nedostatek vhodných léků této nemoci v krátkém čase podlehla...
Na dvou posledních fotečkách ukazuji, jaké tehdy bývaly vesnické pohřby mladých a svobodných, kteří zemřeli - spousta družiček, věnců, na takové pohřby se šli vlastně téměř všichni vesničané se zemřelými rozloučit. V té době na silnicích Drahanské vrchoviny nejezdila téměř žádná auta, lidé byly chudobní - takže průvody mohly být vždy od domu zemřelých třeba i přes celou vesničku. Takový podobný pohřeb měl i bratr mé maminky, který studoval poslední rok práva, a když byly zavřeny za války vysoké školy, tak vypomáhal s końským potahem v poli a kůń ho při vypřahání u domu udeřil do hlavy tak nešťastně, že ihned zemřel - takže fotečky z jeho pohřbu v roce 1942 jsou podobné...
Před několika dny mi jedna paní, která žije v Praze, říkala, že měli v rodině pohřeb - rozloučení a bylo jich tam na celém obřadu jen osm...