Zajímavé je, že mnozí lidé je klidně řeknou své blízké osobě, ale nikdy by je nepoužili při mluvě s cizími lidmi, s kolegy v práci, s obchodními partnery. Vyjadřují tím jediné: K tomu, kde je nám nejbližší, paradoxně často máme nejmenší úctu.
„Když se zvyšuje averze na partnera a nic s tím neděláme, je to podobné, jako když necháváme narůstat své dluhy tak, až to skončí exekucí,“ říká psycholog Petr Šmolka. Právě tak se ovšem řada párů chová. A najednou, třeba po odchodu do penze nebo po několika letech v ní, zjistí, že si lezou na nervy tak, že jim spolu už vůbec není dobře. Přitom se vlastně nic zásadního nestalo. Nikdo nic neprovedl, nikdo nikoho nepodvedl. Žijí pořád stejně, jen nechali svou averzi jeden na druhého bobtnat, bublat, vyrůst do obludného rozměru.
„Obdivovala jsem celý život moje prarodiče, s jakou úctou se k sobě chovali,“ vypráví šedesátiletá Jana, která je dvakrát rozvedená. „Moje partnerské vztahy jsou jedno velké selhání a vůbec nepomohlo, že jsem se chtěla chovat jako moje babička a děda. Prostě to neumím. Když se mi na mužském něco nelíbí nebo mě štve, řeknu na rovinu. Nejsem křehká květinka, takže jsem snášela, když muži kritizovali i mě. Jenže časem to pokaždé došlo do fáze, kdy jsme si běžně říkali hnusné věci a vůbec nám to nepřipadalo divné. Další partner a časem to byla ta samá situace. Babička s dědou se doma taky občas hádali, ale před lidmi se k sobě vždy chovali hezky, s úctou. Děda byl galantní a babička mu při každé příležitosti dávala najevo, že to oceňuje. Nikdy se navzájem před někým nekritizovali, neponižovali, nezesměšňovali. Když měli nějaký problém, vyřešili si ho doma,“ vysvětluje Jana.
Psychologové mají zkušenost, že ponižování a zesměšňování ve vztahu často nastává v situaci, kdy partneři zestárli, tráví spolu hodně času, jeden z nich je slabší, nemocný. „Stává se, že ženy dávají mužům takzvaně vyžrat to, že to s nimi v životě neměly snadné. Stává se to, když muž zestárne, onemocní. Když se z takového vztahu vytratí úcta, je to špatné,“ podotýká psychiatrička Tamara Tošnerová.
O tom, že se ze vztahů mezi lidmi vytrácí úcta, se v poslední době hodně píše a mluví. Jako příklad jsou dávány různé internetové diskuse, ve nichž jsou lidé schopni se urážet a vzájemně ponižovat, nerespektovat názor druhých. Mluví se o tom, že lidé, kteří se takto chovají na internetu, ze zřejmě těžko dokáží chovat jinak v reálném života. „Je to kráva pitomá,“ prohlásil nedávno jeden muž o své manželce, když s kolegy mluvil o politice. Šlo o to, že jeho žena volí jinou politickou stranu.
„Proč říkáš o své ženě, že je kráva? Jednak se tím shazuješ sám, jednak ukazuješ, že nejsi schopen respektovat jiný názor. Každý si může volit, koho chce,“ řekl mu kolega.
„Jenže ona tomu vůbec nerozumí a myslí si, že jo. Je prostě pitomá a nedá si poradit.“
Dotyčná žena půl roku od této debaty požádala o rozvod. Její muž dodnes nechápe, proč. „Měli jsme se dobře, slušně vydělávám, nepiju, nebiju ji, jezdili jsme každý rok k moři. Jí není nic dost dobré a pořád mele něco o tom, že k ní nemám úctu. Asi si představuje, že jí muž má líbat ruku a oslovovat ji madam,“ říká teď kamarádům.
Možná, že ten příklad vypadá jako přehnaný, ale podobné se v rodinách odehrávají poměrně často. Psychologové přitom mají poměrně jednoduchou radu, jak předejít tomu, aby se člověk součástí takového příběhu stal. Ta rada zní: Chovejte se ke svému partnerovi, k partnerce stejně, jako by šlo o kolegu v práci, nadřízeného, klienta nebo obchodního partnera, zkrátka někoho, s kým spolupracujeme a koho ve své práci potřebujeme. Protože takovému člověku přece nikdy neřekneme, že je pitomý, nemožný a podobně. A když už si to myslíme, tak to spolkneme, protože víme, že ho nemůžeme urazit.