Na bezdětné seniory tam zaměřuje pozornost čím dál více neziskových organizací, protože trend nepořizovat si děti bude časem znamenat velký problém, až se současní bezdětní dostanou do seniorského věku. Bezdětní se ve stáří totiž často nemají kam obrátit o pomoc, tíží je samota.
„Jsme dvě dlouholeté kamarádky a často si povídáme o tom, jak rozdílný život jsme sice prožily, ale na stará kolena žijeme vlastně přesto obě dvě úplně stejně,“ vypráví pětasedmdesátiletá Světlana z Prahy. „Já děti nemám. Nikdy jsem po nich netoužila. Měla jsem zajímavou práci, manžel pracoval v zahraničí, já ho doprovázela. Stačili jsme si sami sobě a nechtěli jsme si život komplikovat dítětem. V šedesáti jsem ovdověla a zvykla jsem si žít sama. Mám pěkný dům, auto, jsem finančně nezávislá. Ale čím dál více přemýšlím nad tím, co bude dál. Nedávno jsem si zlomila nohu a najednou se o mě neměl kdo postarat. Z nemocnice mě už chtěli pustit domů a mně došlo, že to tam sama se sádrou o berlích nezvládnu. Prosila jsem, aby mě v nemocnici nechali co nejdéle. V tu chvíli jsem poprvé v životě zauvažovala, jak fajn by bylo mít dceru či syna, vnučku či vnuka, který by mi přispěchal na pomoc a já tam nemusela sama ležet. Nakonec jsem si musela platit pečovatelku,“ říká.
Její stejně stará kamarádka Jitka to vidí jinak. Vychovala tři děti, má sedm vnuků. „Jediný, kdo občas přijde, je jeden vnuk. A to jen proto, že mu dávám peníze, aby rychleji splatil dluhy, které nasekal. Jinak je jim úplně jedno, jestli něco potřebuju nebo ne. Kolikrát bych potřebovala někam odvézt, pomoct s něčím doma. Ale raději řeknu sousedům, než abych se jich doprošovala. Jsem úplně stejně sama jako Světlana, která děti a vnuky nemá. Rozdíl je v tom, že jsem oproti ní v životě nic pěkného nezažila, neviděla a ani jsem nenašetřila peníze, protože jsem vše dala dětem,“ tvrdí.
Bezdětnost se nazývá společenským tabu. Na ženy, které veřejně přiznají, že děti prostě mít nechtěly, se společnost dívá divně. A v minulosti byly přímo odsuzovány. Často jsou nazývány kariéristkami, jsou podezírány z pohodlnosti, lenosti.
Mnozí lidé ani nerozlišují, jestli žena ve stáří zůstala bez dětí proto, že je prostě nechtěla nebo po nich naopak toužila a trápila se, že je nemá. „Já se tím trápila hodně a dodnes je to pro mě velmi citlivé téma,“ říká zpěvačka Hana Zagorová. „Sestra mi říkala, vydrž, ještě vydrž, ono to přejde. Měla pravdu. Po čtyřicítce jsem se tím trápit přestala,“ dodává. Ale zároveň s manželem Štefanem Margitou říkají, že je stále, i ve věku, kdy jemu je šedesát a jí sedmdesát, občas napadne: Jaké by to bylo?
Lidé, kteří dobrovolně a promyšleně zestárli bez dětí, velmi často říkají, že to byla chyba. Uvažovala tak například herečka Jiřina Jirásková, která řekla: „Já jsem děti nikdy nechtěla, tvrdila jsem, že je nechci přivést do doby, ve které jsem žila. Teď už vím, že to byla chyba. Kdybych to mohla změnit, rozhodla bych se tehdy jinak.“ Takto uvažovala oblíbená umělkyně krátce před svou smrtí.
Na druhé straně se psychologové shodují v tom, že je absolutní nesmysl pořizovat si děti s přesvědčením, že se o nás jednou, až budeme potřebovat pomoc, postarají. Právě v této době na to není radno spoléhat. Mnohé rodiny jsou rozstřílené po celém světě, mladí lidé nyní často zakotví v jiné zemi, v lepším případě v jiném městě. Seniorů, kteří žijí sami a potýkají se s tím, že jim nemá kdo pomoct, přibývá i mezi těmi, kteří děti a vnuky mají.
„Mezigenerační sounáležitost se z mnoha rodin vytratila, takže se rozhodně nedá problém zjednodušit tvrzením, že kdo má děti, má ve stáří vyšší šanci, že nezůstane sám, bez pomoci,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Mnohdy se lidé bezdětní cítí méně osamělí než ti, kteří sice potomky vychovali, ale ve vyšším věku s nimi nejsou v takovém kontaktu, jak by si představovali. Naopak bezdětný senior může mít více přátel a aktivit. V tomto směru opravdu nelze paušalizovat,“ vysvětluje.¨
Každopádně prognózy demografů mluví jasně: Bezdětných seniorů už bude jen a jen přibývat.
