Nesčíslněkrát už popsány leckde, a aby ne – vždyť byly kdysi velmi slavné a nazývány „malou Paříží“. Navštívila je spousta velkých osobností své doby. Já je mám prochozené téměř skrz naskrz za tu dobu dvaceti let, co jsem v nich žila. Ale když nyní procházím jejich ulicemi, pochopitelně srovnávám Teplice soudobé a ty staré, které jsem znala já jako město mého dětství. Je to s podivem, ale probíhá mi to před očima jako nějaký film. Jdu naší ulicí a přede mnou defilují všechny ty domy, které dnes už neexistují, byly zbourány. Jdu kolem krámku železářství a mandlu, do kterých se vstupovalo po několika schůdkách dolů do suterénu. Vedle cukrárna, kam jsem nikdy neopomněla vejít, abych se alespoň pokochala vystavenými dortíky – já - malá, mlsná školačka, která na ty dorty samozřejmě neměla.
Mým svátečním dnem byly dny, kdy jsem mohla do knihovny pro děti, která se také nacházela v naší ulici. Zhltla jsem tu horu knih, kterou jsem si obvykle donesla a nedočkavě očekávala další den, kdy tam budu moci zas jít. Knihovnici jsem se po čase stala podezřelou. To není možné, že ty knihy stačíš přečíst, říkala mi nedůvěřivě a zkoušela mne z jejich obsahu. Když jsem obstála, řekla, že už v dětské knihovně nemám co dělat a odeslala mne do knihovny pro dospělé.
A pak je tu má vzpomínka na naše staré, dobré termální koupaliště, většinou narvané k prasknutí… Nejlepší bylo postavit se rovnou pod velký přírodní horký pramen, který ho neustále napájel, tryskal z takového širokého komína z cihel a byl později odveden, aby zásoboval lázně. Teplickým lázním totiž hrozilo, že o léčivou sílu svých pramenů přijdou, a nejenom to, ale i o lázeňské domy a další budovy v centru, které by zaplavila důlní voda, neboť doly po 120 letech přestaly vodu odčerpávat. To vše se dělo kvůli podzemnímu prameni, který po důlní havárii z roku 1879 těžaři neustále odčerpávali. Potíže zapříčinilo důlní neštěstí, při němž se na dole Dollinger vyvalilo obrovské množství vody a utopilo se tenkrát 21 horníků. Kvůli havárii poklesla o 30 metrů hladina léčebného zdroje Pravřídla. Naštěstí všechno zaštítil stát, takže voda se nadále odčerpává a lázně mohou fungovat.
V šachtě teplického pramene Pravřídlo byly nalezeny římské a keltské šperky i mince, které se dle zvyku vhazovaly do vody jako dík léčivé síle pramenů. Tak staré a známé jsou teplické prameny…
Moje stařičké koupaliště ovšem už dávno dosloužilo a bylo zavřeno s tím, že dneska má přece každý bazén…no nevím, dost pochybuju, že je pravda, že by ho měl každý. Pokaždé, když dnes jedu kolem něj, se mi skoro sevře srdce. Dávno totiž jeho bazén zarostl, příroda pohltila i kabinky, ale já se tam pořád vidím, jak ležím na dece – bezstarostná a spokojená a s úžasem sleduju ty, kteří se odhodlali skočit z toho nejvyššího místa skokanské věže. Dnes ovšem můžete navštívit v lázních Beethoven krásné nové thermálium i bazén s léčivou termální vodou a projít se po kamenech na Kneippově chodníčku, a to nejenom jako lázeňští hosté. Bazény jsou přístupny i široké veřejnosti – pokrok nezastavíš.
Zámecké rybníky jsem taky poznala víc než dost – tehdy ještě zamrzaly a do toho velkého jsem se kdysi probořila při bruslení a šla pak domů promočená na kost a za mnou se táhla mokrá stopa jak za vodníkem…
A mé vzpomínky na zámek ? Na jeho místě původně založila ženský benediktinský klášter královna Judita Durynská, manželka druhého českého krále Vladislava II. na začátku 12. století a naše druhá česká královna, která se zasloužila i o postavení Juditina mostu v Praze (dle dobových pramenů byla „ženou znamenité krásy, podnikavého ducha, mysli smělé, milovnice nauk a literatury, zběhlá i v řeči latinské a věcech politických“). Zámek potom patřil mnoha majitelům, nakonec Clary-Aldringenům. Poslední představitel rodu Clary-Aldringenů, který se narodil na teplickém zámku v roce 1944, je smířený s tím, že rodový majetek může potomkům už jen ukazovat- kníže Hieronymus Clary to řekl na jednom z mála veřejných vystoupení v teplickém gymnáziu. Rok po svém narození musel panství opustit. On je prý ale prvním Němcem v rodině, jinak všichni před ním tvrdili, že jsou Čechy. Zbývá dodat, že šlechtický rod Clary-Aldringenů získal Teplice za třicetileté války a zpustošené město proměnil ve středoevropskou metropoli lázeňství.
S kamarádkami jsme si obvykle dávaly sraz přímo v areálu a odpolední „sváču“ po vyučování jsme konzumovaly přímo na hrobce královny Judity! Kdo tohle může říct? Jednou nás, partu puberťáckých holek, pustil místní kastelán samotné na prohlídku, protože byl zřejmě líný s námi jít. Zamkl za námi bránu do zámku a sám si šel asi hodit šlofíka, zatímco my lítaly po zámku samy, hrály na spinet či cembalo, na které hrál před námi dozajista kdosi slavný, tancovaly z jedné místnosti do druhé, a kdyby tam byly vystavené postele, asi bychom se vyválely i v nich, abychom vyzkoušely, jak se spalo šlechtě. Zkrátka na tu chvíli byl teplický zámek celý náš! V té době se nám vybavení zámku jevilo přepychové. Ale když jsem ho po letech opět navštívila (tentokrát regulérně), žasla jsem, protože v mých vzpomínkách byl honosnější a já ho teď viděla jakýsi „ošuntělý“. Ale to je zřejmě ten rozdíl mezi očima dítěte a dospělého.
A co se týká Beuronské kaple sv. Karla Boromejského– my ji objevily jako parta holek při povinných hodinách vaření na naší škole Dobrovolců, když jsem chodila asi do 8. třídy. Škola totiž byla propojena průchodem s bývalým klášterem boromejek postaveným v r. 1865, kde se tato kaple dodnes nachází - ovšem v dnešní době už byla nádherně zrestaurována, doslova tím vstala z popela a je přístupna veřejnosti, pokud vím, spravuje ji teplické gymnázium. Tenkrát jsme našly jakési dveře přímo v naší kuchyňce a samozřejmě je musely prozkoumat, protože nebyly zamčené. A tak jsme se dostaly dolů po točitých schodech a stanuly přímo v kapli samotné, kam tehdy ještě vůbec jinak nebyl přístup. Byla zdevastovaná, všude samé pavučiny, pár rozbitých kostelních lavic, stěny s freskami vybledlé a špinavé, varhany nikde a za oltářem jsme objevily pouze krabici hereckých šminek. Kde se tam vzaly, kdoví…
Nedaleký třešňový sad, kde jsou dnes snad zahrádky, byl také náš rajon – tam jsme se pásly my děti na třešních. Byly vždycky draze zaplaceny – protože jsme pak byly honěny hlídačem málem přes celou Zámeckou zahradu a to bylo náramné vzrůšo. Skoro lepší, než ten zisk pár třešní v kapse, které jsme ukořistily a které nám při té honičce obvykle stejně z kapes vypadaly.
Moje kina – nejoblíbenější kino Svět v Řetenicích, vstupenka za tři koruny, pokud byl film barevný a výpravnější, tak za šest. A to tam vždycky o přestávce chodil někdo, kdo na břiše nosil na prodej nanuky, takže jste ani nemuseli vstát ze židle. Nádhera! Tam jsem zhlédla ty nejkrásnější filmy s Belmondem. Dalším oblíbeným bylo kino Květen v budově divadla (to stále funguje) a Oko. Jinak všechna ostatní kina zmizela v propadlišti dějin a Teplice mají teď, jak jinak, samozřejmě multikino a nanuk si musíte obstarat sami. :-))
Bývalá Stínadla, kde dřív opravdu za středověku stávaly šibenice, jsme měli také důkladně prolezlá a prozkoumaná. Vlezli jsme totiž do kdejaké díry ve skále. A náš obchodní dům zvaný původně Jepa v Krupské ulici, později přejmenovaný na Krušnohor…žádný z těch dnešních nemá pro mne takové kouzlo, ať už nabízí cokoliv. Asi to bylo způsobeno jiným kouzlem, kouzlem zvaným dětství, kdy vidíme všechno naprosto odlišnýma očima…