Muž, který se chová hrubě k ženě, se dostal na okraj společnosti. Samozřejmě, že takoví ještě jsou, ale žije se jim výrazně hůř. Ztratili totiž pochopení i u svých kamarádů, kolegů, zkrátka u mužů. Koncem listopadu byla zahájena celoevropská kampaň s názvem Responsible Together, která každoročně poukazuje na případy násilného chování mužů vůči ženám. Letos je zaměřena na sexuální násilí, které je však ještě někdy zlehčováno. Do kampaně se zapojují samotní muži, mužské spolky.
„Základní principem je přijetí odpovědnosti za násilí a nehledání ospravedlnění ve svém okolí – manželka si za to může sama, mám blbého šéfa a podobně. Za násilí je vždy odpovědný jeho nositel. Proto je důležité zaměřit se na původce násilí,“ vysvětluje Tomáš Repka z Ligy otevřených mužů, která v únoru otevírá nový program pro lidi, kteří se násilí dopouštějí. Mimo jiné už šest let pořádá kurzy zvládání vzteku pro muže, kteří si nejsou schopni poradit se svou agresí.
Zkrátka, o násilí se nyní mluví, mnohé organizace jeho obětem pomáhají a ony se mají kam obrátit, když jsou v nouzi.
„Za mých mladých let bylo naprosto běžné, že muž někdy ženskou zmlátil. Když to někdo nedělal, vždycky se o jeho ženě říkalo: Ta má štěstí, má hodného muže, on ji nebije. Z dnešního pohledu je to neuvěřitelná situace, ale tehdy to na vesnici opravdu tak chodilo. Kolikrát moje máma měla modřiny, kolikrát jsem ji slyšela plakat,“ vzpomíná jednadevadesátiletá Libuše z malé beskydské obce. Když to vypráví svým vnučkám a pravnučkám, nechápou. „A proč ho neudala? Proč s ním zůstávala?“ ptají se.
„A kam měla jít? Nepracovala, neměla vlastní peníze, nemohla si zařídit bydlení. Žila s mužem v chalupě, měla nás šest dětí, co jí zbývalo, než to snášet?“
V tomto směru došlo ve společnosti k velkým změnám, ale neznamená to, že by násilníci vymizeli, ať už jde o ty, kteří ženu ponižují, urážejí, bijí nebo se dopouštějí sexuálního násilí. Byli, jsou a budou. Podle výzkumu Světové zdravotnické organizace je každá pátá žena na světě někdy v životě obětí znásilnění nebo pokusu o něj. Nejrůznější průzkum ukazují, že velmi často se tohoto typu násilí dopouštějí muži, se kterými se ženy znají, přátelí, žijí s nimi. Tedy partneři, manželé.
„Problém je v tom, že kolem znásilnění je hodně mýtů a ty brání ženám vůbec přiznat, že šlo o sexuální násilí. To odrazuje oběti od nahlášení sexuálního napadení blízkou osobou,“ tvrdí Anna Stodolová, která vede SOS centrum společnosti Diakonie. Právě na něj se obracejí ženy, které se ocitly v bezvýchodné situaci a staly se oběťmi násilí ze strany svých partnerů. Řeší tam například případy, kdy muži pijí a v opilosti se pak doma chovají násilně. Když vystřízliví, omlouvají se, říkají, že už to nikdy neudělají. Jenže pak se znovu opijí a udělají to znovu.
Důvody, proč mnohé ženy násilnické chování partnerů léta snášejí, jsou různé. Jsou však v jiné situaci, než byly jejich babičky a prababičky, které žily v době, kdy veřejně mluvit o domácím nasilí, natož o tom sexuálním, bylo tabu. Mají možnost se bránit a jej jen na nich, jestli ji využijí. Ovšem dámy vysokého věku se mnohdy až ve stáří svěřují s příběhy a zkušenostmi, které dnešním mladým ženám připadají nepochopitelné.
Příkladem je devětaosmdesátiletá Milada ze Vsetínska, která vyprávěla své vnučce: „Když jsem se vdávala, nevěděla jsem o tom, jak to chodí mezi muži a ženami nic. Bylo mi sedmnáct a moje svatební noc byla v podstatě znásilnění. Jenže já to samozřejmě nevěděla, myslela jsem, že tak to prostě bývá. Děda nebyl dobrý muž. Žena pro něj nebyla partnerka, ale jen kus masa a parťák do hospodářství. Mezi ženami se o tom nemluvilo, televize nebyla, neexistovaly časopisy, které by rozebíraly vztahy mezi ženami a muži jako dnes. Tak jsem se nechávala mlátit, znásilňovat. Když umřel, bylo mi pětatřicet. Až tehdy jsem poznala lásku. Opravdovou lásku. Až můj druhý muž mi otevřel oči a já jsem zjistila, že vůbec není normální, když muž ženu mlátí a trápí.“
I ona slyší to, co většina žen, které prožily podobné situace: „A proč jsi to snášela?“
Krčí rameny a říká, že nemohla nic jiného dělat, že nevěděla, kam jít.
Z tohoto pohledu je dnešní doba skvělá. Organizací, které se zabývají pomoci obětem násilí, je řada. Ale podstatné je, že mužem, který se k ženě chová hrubě, nyní většina ostatních mužů opovrhuje. Už neříkají: To je ale borec, umí si sjednat pořádek.