Před námi dva obrňáky s železnou konstrukcí a stlačovaly lidi na most. Stál jsem na kamenném zábradlí, rozepínal si zimní bundu, těžko by se mi v ní plavalo, a bylo mi dost ouvej. Snažil jsem se z davu vytáhnout slisovanou manželku. Vedle nás balancoval na zábradlí japonský reportér s TV kamerou na rameni. Dobře to dopadlo…
Manželka se zapisuje na večerní studium. Když není v práci nebo ve škole, tak bifluje. Začíná mít smysl využívat své schopnosti. Potkáváme se jen občas….
První vandr s batohem do otevřeného hraničního pásma na Šumavě. Někde u Nové Hůrky, u cesty závora, budka a v ní voják, důstojník. Že dál nemůžeme, že nás nepustí. Nedal si říct, museli jsme ho obejít lesem. Asi ho tam zapomněli….
Benzínky. Pro mne jeden z prvních zázraků nové ekonomiky. Jsou všude a nonstop. S obrovským ulehčením vyhazuju z auta kanystr s nouzovou zásobou benzínu. Několikrát si neodpustím, když ponocuju, dojet si ve dvě ráno na benzínku pro cigarety a slané buráky. Luxus….
Konečně volný výlet do Německa. Odměřená žena v uniformě celní stráže nám prohledává auto, nepustí nás. Našla v autě montérky a přesvědčuje mne, že to je důkaz, že budu v Německu načerno pracovat. Nenechá si vysvětlit, že montérky v autě jsou nutnost, když mám dvacet let starou Škodovku. Také má problém pochopit, že už nás nemůže otravovat, kvůli nějaké své bláznivé hypotéze o montérkách. Naštěstí přichází celník muž, chápe situaci a přejíždíme čáru k imperialistům. Hurá…..
Z přepjaté iniciativy využiju nabídku druhého zaměstnání. Po odpracování „svých“ osmi hodin se přesunu do dílny, dělám cca do půlnoci na svou registraci v úkolu, pak zalezu do spacáku na podlaze a trochu se prospím. Většinou tři dny v týdnu, někdy sobotu či neděli. Po deseti měsících si za to kupujeme pěkné auto a zjišťuju, že jsem trochu nevyspalý. Odevzdávám daňové přiznání, smířen se zaplacením daně, kterou jsem spočítal. Chodí se na mě dívat z pěti kanceláří. Nikoho takového, kdo pracuje na svou registraci a platí daň, tam nemají. Osamělý plátce daní….
Dočkal jsem se. Je otevřena pražská Burza cenných papírů. Symbolický základ portfolia jsou akcie z kupónové privatizace. Něco prodám, něco přikoupím. Nemusí pršet, jen když kape….
Dovča. Autem do hor a k moři, se znalostí třiceti anglických a dvaceti německých slovíček. Couráme se pár dní Alpami a pak se jedeme na Istrii vykoupat. Jsme na prášky z toho, jak nikde nic není problém. Něco potřebujeme, majitelka penzionu sežene. Není volný pokoj v hotelu, recepční nám zajistí pokoj v hotelu o kilák vedle. V restauraci si připravuji spropitné a číšník mi místo toho odečte deset procent z účtu, …prý jsou rádi, že jsme u nich seděli celý večer. Jsme v pohádce nebo co…..
Měním zaměstnání. Nevím, jestli to vyjde. Je to dynamická mladá firma, musím dělat i rychlá riskantní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Daří se, firmě i mně. Občas se podívám služebně po Evropě, na veletrh. Je fajn pracovat pro slušné vykořisťovatele….
Víc se věnuji volnému času, oprašuji turistiku a rádi chodíme. Zkouším kolečkové brusle ale vydrží mi jen dvě sezony a pak mne bolí nohy. Pořizuji horská kola a získávám pro cykloturistiku i manželku. Líbí se jí to a razíme každý hezký víkend někam. Z kola je krásný pohled do krajiny….
Koncem devadesátek mám přečtenou většinu knih, ke kterým jsem se za socíku nemohl dostat, protože zákaz. A mám seznam dalších, o kterých jsem dřív ani nevěděl….
Letadlem do Turecka. Na Ruzyni trčíme sedm hodin v tranzitu, charter má nějaké problémy. V Turecku se bavíme místním (ne)dodržováním dopravních předpisů, válíme se u moře a obcházíme místní domorodé taverny. Válení u moře mne neba, ale mojí paní se tam moc líbí. Tak mě to smiřuje i s tím peklem na Ruzyni….
Podporuji manželku v rozhodnutí změnit profesi. Má smůlu na zaměstnavatele, samé potápky. Dává výpověď, doplňuje si povinnou kvalifikaci, vyřizuje živnost, shání prostory k pronájmu. Financujeme vybavení. Za pár měsíců pracuje pro sebe. Jsme chvíli bez peněz, ale spokojenější…
Vyhledávám odlehlé a málo frekventované kraje naší vlasti a občas se tam vypravím a toulám se nebo se tam jen tak placatím. Neláká mě teď cizina, lidi, frenetická zábava, masové akce. Měl jsem divoké mládí a ty devadesátky byly taky hodně akční. Nemám co dohánět. Můžu si, v rámci svých možností, dělat co chci a taky říkat, co chci. Je to prima doba…..
Moje paní rok co rok obráží přímořské destinace se svými kamarádkami. Jsem rád, že tam nemusím….
Co nakonec? Prudká aktualita. Slavím šedesátku, se ženou a přáteli. Kolem půlnoci sedím u baru a dumám si, stranou od centra veselí. Kousek vedle sedí pán, v letech, dlouhé vousy, oblečený všelijak podivně. A zírá upřeně na mě, pět minut. Už jsem z toho trochu nesvůj, ale on se nakonec nakloní a povídá: „Dobrý večer. Nezlobte se, já vím, že je to divný…, koukám, že něco slavíte…, ale tak jsem si říkal, jestli bych si na vás mohl dát pivo…“. Směju se jak blázen. Jasně, že si na mě může dát pivo, když se slušně zeptá. Je to úplně symbolický moment - vlastním přičiněním jsem se dopracoval ke stavu, kdy můžu večer zaplatit pivo někomu, kdo neměl štěstí nebo to nedal. Kromě toho mám rovnou páteř a skvělou ženu. Co víc bych mohl chtít? 17.listopad mi dal svobodu řídit svůj život. Snažím se ten potenciál využít…. A užít….
