Někdy v šedesátých letech jsem pracovala v jednom pražském Ústavu národního zdraví jako řidička a sloužila na lékařské pohotovosti. V sobotu, v neděli, ve dne i v noci. My řidiči jsme sloužili "dvanáctky" a lékaři o sobotách a nedělích "čtyřiadvacítky". To slovo SLOUŽILI se běžně používalo, dokonce častěji než mnohá jiná.
Jednou mě má kolegyně a kamarádka Gita nadšeně vyprávěla, že sloužila s doktorem Žákem, který je tady nový, přišel z Brna, mluví několika jazyky a je prostě úžasný sympaťák, protože většinou páni doktoři byli spíše protivní, věčně otrávení a nemluvní. A také mě hned upozornila, že příští sobotu, až ona bude končit a já začínat, on bude zrovna bude sloužit a že mi ho představí. Musím ještě napsat, že tahle má přítelkyně měla velmi vybroušené chování a já jsem ji opravdu obdivovala a také občas trochu napodobovala.
Tu příští sobotu jsem přišla ráno na pohotovost, ona už připravená k odchodu, ale rychle mě táhla do kanceláře, kde pan doktor pil kávu a byla i sestřička, která zde zapisovala pacienty. A Gita začala velice obřadně: "Pane doktore, to je ta má střídající kolegyně, s tou se vám bude dobře sloužit." A já, ve snaze, chovat se velmi, velmi společensky jsem hezky nahlas a zřetelně řekla: "Moc mě těší pane doktore, ještě jsme spolu nesouložili, že?"
V tu chvíli jsem zkameněla a ostatní také. První se vzpamatoval pan doktor, lehce se usmál a poznamenal, že nám to spolu jistě dobře půjde a rychle odešel do ordinace. A my tři ženské jsme tam zústaly a krve by se v nás nedořezal.
Služba potom proběhla klidně, pan doktor byl opravdu sympaťák, o mém trapasu se nikdy nezmínil, dokonce snad ani mezi kolegy. Ale já se v jeho přítomnosti už nikdy necítila "v pohodě."