Dlouho jsme nevěděli, proč se vlastně tato válka vedla a proč se Eritrea chtěla osamostatnit, když obě země mají podobné etnické složení a značná část obyvatel obou těchto zemí jsou křesťané. Již ve 4. století zde vznikla jedna z nejstarších křesťanských církví na světě. Přibližně polovinu obyvatelstva Eritrei tvoří Tigrinijci a třetinu Tigrejci, přičemž obě tato etnika žijí i v sousední Etiopii a svojí fyziognomií se výrazně liší od ostatních obyvatel afrického kontinentu.
Odpověď souvisí s historií obou zemí. Zatímco Etiopie byla téměř vždy nezávislou zemí, Eritrea byla vzhledem ke své strategické poloze u Rudého moře vždy lákadlem pro regionální mocnosti – nejprve to byla osmanská říše, potom Egypt a nakonec Itálie, která zde v roce 1890 založila svoji kolonii.
Italská přítomnost je v Eritrei cítit dodnes, i když ze 100 000 Italů, kteří zde žili v koloniální době, jich zde dnes zbývá pouze několik stovek. V hlavním městě Asmara se lze však stále domluvit italsky se staršími lidmi nebo se studenty italského institutu a v restauracích si můžete objednat pizzu a jiná italská jídla, která chutnají stejně dobře jako v samotné Itálii. Rovněž tigrinejština má spoustu slov převzatých z italštiny. Společně s arabštinou a angličtinou je to dnes jeden ze tří nejvíce používaných jazyků v každodenním styku, ačkoliv ani jeden jazyk není považován za oficiální, aby se předešlo etnickým konfliktům mezi Eritrejci, kteří své rozdíly překonali v době boje za osvobození od etiopské nadvlády a jsou dnes jedním svébytným národem.
Naše cesta se konala v roce 2004 a od té doby došlo spíše k pozitivním změnám – v roce 2018 došlo k uzavření míru s Etiopií a vyřešení sporů s ostatními sousedními zeměmi, což vedlo k ukončení sankcí OSN a prohlášení Asmary za kulturní dědictví UNESCO v roce 2017 jako modernistického města v Africe.
V Asmaře jsme byli přivítáni naším průvodcem a řidičem Mussie, který přispěl k úspěchu celé cesty. Je to veterán osvobozeneckého boje – strávil několik let v zákopech a byl zraněn, o čemž svědčí jeho jizvy. Je pravoslavným křesťanem eritrejské církve a tigrinejské národnosti. Mluví anglicky.
Bydlíme v moderním hotelu v Asmaře, kde jsme po celou dobu jedinými hosty. Eritrea byla a stále je považována za nebezpečnou zemi podezřívanou z podpory islámského terorismu, přestože více než polovina obyvatel jsou křesťané. Asmara je překvapivé město ve výšce 2300 metrů nad mořem, nemá moc společného s Afrikou a těžko lze uvěřit, že Eritrea je jednou z nejchudších zemí na světě a obětí častých hladomorů. Hlavní třída je spíš podobná městům v jižní Itálii a katolická katedrála je postavená v lombardském stylu. Každý den v 17 hodin se po této třídě valí davy lidí, kteří si po italsku užívají svoji promenádu zvanou „passeggiata“. Rádi se k nim připojujeme a končíme s nimi v kavárně kina Roma, kde si dáváme kvalitní čaj za 3 koruny a zákusek. Ano, stále jsme v jedné z nejchudších zemí v Africe a kolem nás sedí Eritrejci, kteří podle statistik OSN mají umírat hlady. Následující den obcházíme město, dům po domu. A je zde co vidět. Vily, které si nezadají s kterýmkoli evropským předměstím, opera v italském stylu, kina, kavárny, administrativní budovy z dvacátých a třicátých let minulého století, kdy byla Asmara „laboratoří“ mladých italských architektů, kteří zde měli vybudovat hlavní město budoucí Italské východní Afriky, která však měla jepičí život. Typickými stavbami z této doby je benzinová stanice Fiat Tagliero a kino Impero.
Eritrea ale není pouze Asmara. Venkov je ryze africký a údaje OSN jsou čerpány právě odtud. Naše první cesta z Asmary vede ostrými zatáčkami na pobřeží Rudého moře do přístavu Massawa. V roce 2004 zde jsou stále vidět pozůstatky kruté války, která stála život desítek tisíc Eritrejců a Etiopanů. Rozstřílené budovy, zbytky válečné techniky. Město má výrazně arabský charakter. Vybíráme zdánlivě dobrou restauraci. Manžel tam neodolal čerstvě vypadajícímu salátu. Stálo ho to těžkou otravu, která skončila návštěvou lékaře v nemocnici v Asmaře následující den. Poznali jsme tak další aspekt místního života.
Další naše cesta vedla k beduínům Rašaida na pobřeží Rudého moře severně od Massavy. Tito arabští kočovníci se sem dostali z dnešní Saudské Arábie v polovině 19. století, kde se na arabském poloostrově vedly kmenové války. Jsou především proslulí nádhernými dekorativní předměty z korálků. Neodolali jsme a koupili od nich suvenýr.
Eritrejský venkov jsme dokladněji poznali cestou k etiopské hranice, která byla v té době neprůchodná. Zaujala nás pravoslavná kaplička zabudovaná do mohutného stromu. Ve vesnici jsme pozorovali místní život – žena si barvila vlasy, děti pásly kozy nebo mlátily proso pomocí skotu. Hladovění jsme neviděli, pouze kamióny nevládních organizací, které rozvážely pytle s potravinami.
Velkým zážitkem byla návštěva dobytčího trhu v Kerenu. Na velké ploše jsou rozmístěny samostatné trhy pro jednotlivé druhy domácích zvířat – kozy, ovce, hovězí dobytek, velbloudy. Dorozumívacím jazykem je zde arabština, nedaleko je súdánská hranice. Žijí zde výhradně muslimové. Manžel se lámanou arabštinou ptá na cenu velblouda – není drahý, přibližně 15 000 korun.
Loučíme se opět v Asmaře – jsme zde na vánoce, takže jsme zažili vánoční stromečky, betlémy a mše jak v katolickém kostele v italštině, tak v kostelech eritrejské církve ve starodávném jazyce ge´ez. Chorály zpívané v tomto jazyce nám zní v uších dodnes. Rovněž nám utkvěl v paměti pohled na stojící eritrejské křesťany opírající se o dřevěné rituální hole.
