Když se Jana a Ladislav rozvedli, nikdo z jejich blízkých a známých to nechápal. Byli spolu přes třicet let, vychovali dva syny, postavili pěkný dům. Na prahu šedesátky dům prodali, koupili si za něj dva malé byty a žijí každý sám. Jen jejich synové vědí, co je příčinou. „Máma, čím je starší, tím je spořivější. Jenže už to začalo přerůstat do fáze, kterou táta nevydržel. A upřímně řečeno, my se mu nedivíme,“ vypráví jeden z jejich synů. Jana si přestala kupovat nové oblečení. Pracovala z domova jako účetní, s klienty komunikovala převážně přes mail a telefon. „Úplně na sebe přestala dbát. Nosila jedny vytahané legíny a prastarý svetr. Vlastně jsme ji tak tři roky neviděli v ničem jiném. A nosila zásadně takové gumové bačkory. Chodila tak na nákup, doma, po zahradě. Párkrát tak přišla i k nám na návštěvu. Nechodila ke kadeřnici. Na všechno říkala, že je to zbytečné. Když dostala nějaký dárek, posunula ho v rodině dál. Krém, který jsem jí dal k Vánocům, dostala příští Vánoce přítelkyně mého bratra. Luxusní kávu, kterou jí bratr přivezl z Itálie, jsem dostal jako vánoční dárek já. Pořád jen šetřila,“ pokračuje syn.
Časem začalo v rodině docházet k hádkám. Jana trvala na tom, aby jí Ladislav odevzdával všechny peníze. Říkala, že s nimi umí lépe nakládat. „Bylo to ponižující a trapné. Když jsem přišel z hospody, nemluvila se mnou tři dny. Vyčetla mi každé pivo. Jednou jsem chtěl jet na výlet, nedaleko od nás kamarádův syn otevřel restauraci. Chtěl jsem si tam vyjet. Ztropila scénu, že přece nebudeme utrácet v restauracích. Přitom šlo o úplně obyčejnou levnou venkovskou hospodu,“ vypráví Ladislav.
Spořivost, odříkání si, pocit, že je třeba pamatovat na takzvané horší časy. To jsou věci, které se u některých lidí projevují silněji než u jiných. Jenže, podobně jako u jiných vlastností, stává se, že s přibývajícími roky se tato spořivost projevuje víc a víc. A v některých případech přechází do lakomství.
Lakota je v podstatě určitá psychická porucha. Lakomci jsou odlišní od lidí, kteří bývají označování za skromné nebo za dobré hospodáře. Potíž je v tom, že mnohdy se lakomci stávají právě z těch skromných osob nebo dobrých hospodářů.
Francouzská psycholožka Marie-Claude Francoisová Laugierová napsala na téma lakomství několik odborných prací a touto poruchou se dlouhodobě zabývá. „Jedná se často o lidi, kteří prožili nějaké těžké časy, kteří vědí, co je to nedostatek, ať už hmotný nebo citový. Právě proto se tak někdy chovají lidé vysokého věku, kteří nevyrůstali v blahobytu. Někdy se jedná přímo o posedlost penězi a ta může vzniknou v důsledku traumatizujícího zážitku, ale také třeba může vycházet z prostředí, ve kterém člověk žil v dětství,“ uvedla.
V jedné ostravské rodině po smrti téměř devadesátileté příbuzné její synovci zjistili, že měla doma ukrytých šest set tisíc. „Vůbec jsme nechápali, jak mohla tak velkou sumu naspořit. Pak jsme přemýšleli nad tím, jak žila a porovnávali jsme to s tím, jak žijeme my. Ona si snad co jsme ji znali nekoupila nic na sebe. Necestovala, nechodila ke kadeřnici, nelíčila se. Neměla žádné šperky, nenosila ani prstýnek, ani náušnice. Ona snad všechny peníze ušetřila,“ říká její synovec. Přitom na ně přišli naprostou náhodou, když vyklízeli její byt jako jediní nejbližší příbuzní. Paní neměla děti a ani synovcům o ušetřené částce neřekla. „Ona asi měla dobrý pocit z toho, že má doma různě rozstrkané a schované balíčky peněz,“ říká synovec dotyčné spořivé paní. A dodává: „Jasně, že jsme jako příbuzní měli z toho nálezu radost, ale vlastně nám to bylo zároveň trapné. Kdyby chtěla, tak by nám o tom řekla. Asi nechtěla. Asi ji stačil ten pocit, že peníze má a nepřemýšlela, co bude, až tady nebude.“
Psychologové přirovnávají extrémní spořivost a lakomství k anorexii. Nazývají je finanční anorexií. Jde o druh psychické poruchy spočívající v tom, že člověka uspokojuje, když si něco odříká. Někdo jídlo, někdo jakékoli jiné potěšení, za které by musel vydat peníze. Představa, že si něco koupí, je pro něj nesnesitelná. Cokoli mu připadá zbytečné, jediný smysl vidí v tom, že mu narůstají úspory.
Psychologové velmi často zmiňují varování, že pokud má někdo pocit, že takového skrblíka, ba přímo lakomce má po svém boku, měl by se velmi vážně zamyslet, jestli s tím člověkem chce zestárnout. Je známá věc, že s přibývajícími roky se lidské vlastnosti zvýrazňují. Takže paní, o které celá rodina říkala, že je dobrá hospodyňka, klidně může být v sedmdesáti semetrika, která bude manželovi nadávat, že si dal s kamarádem pivo. Z pána, který uměl tak pěkně spořit, až si z platu řadového úředníka postavil dům, může být v sedmdesáti lakomec, který své ženě vyčítá, že si jednou za půl roku zašla na kosmetiku.
Úplně nejhorší situace nastávají s odchodem do penze, kdy se v drtivé většině případů životní standard sníží. Jestliže jsou oba dva partneři připraveni a dohodnuti, jak budou v penzi hospodařit, je to skvělé. Jestliže se však ukáže, že jeden z nich chce cestovat a chodit za kulturou, zatímco druhý je přesvědčen, že v penzi už přece není nutné utrácet a je třeba šetřit na ještě horší časy, zle je. Takže právě vztah k penězům je jedna z věcí, ve které by si partneři měli udělat jasno už na začátku svého vztahu. Jestliže totiž má někdo podezření, že jeho láska je tak trochu skrblík, měl by si uvědomit, že ze skrblíka se velmi často stává nesnesitelný lakomec.