„Jestlipak víš, jaká je to chuť umami?“ zeptala se mě žena, poté, co vstala od jednoho televizního pořadu pro ženy.
„Co je to, prosím tě, za otázku? Každý si přeci pamatuje chuť, jakou mělo jídlo u mámy. Ty snad ne?“ odpovídám.
Žena se zasmála.
„No jo, já zapomněla, že jsi hluchej. Že zase nemáš sluchadla, co? Nasaď si je a dobře poslouchej.“
Když jsem vsunul obě sluchadla na ta správná místa, žena se ke mně sklonila a pomalu a zřetelně opakovala:
„Znáš chuť umami? Nikoli tedy u mámy, ale UMAMI.“
Neznal jsem ten výraz. Vůbec nic mi neříkal.
„Má to být vedle chuti sladké, slané, kyselé a hořké, chuť pátá. Umami má být chuť lahodná.“
„To je tedy pěkná kravina,“ povídám, „každý má přece chuť jinou. Už slovo lahodný má přece příliš obecný význam. To, co je lahodné pro mě, může být třeba hnusné pro někoho jiného. Jo, chuť u mámy, to je něco jiného. Ale to zase nemá obecnou platnost. To je jen moje chuť. A tu mám pořád v podvědomí. Na příklad, takovou roštěnou nebo bramboračku, jako matka, dodnes neudělám. Nebo její kynuté, nadýchané knedlíky. Ale to není zrovna dobrý příklad, protože ty knedlíky jsem musel míchat vždycky já, jako sice nejmladší, ale zato nejsilnější člen rodiny.“
„Ježíšmarjá, že jsem vůbec něco říkala,“ povzdechla si žena a šla se opět naložit k televizi.
Našel jsem si termín umami na webu. Skutečně to není výmysl, ale pátá chuť, kterou si vymyslel a pojmenoval jeden japonský profesor na počátku dvacátého věku.
Vždycky jsem si myslel, že kongresy se svolávají pokaždé k nějakým děsně důležitým tématům, ať jsou to témata ekonomická, průmyslová, filozofická, nebo nedej bože třeba i témata válečná. Mezinárodní kongres, který se roku 1985 sešel na Havaji, měl jen jedno, ale zato veledůležité téma. Uznat, či neuznat chuť umami za oficiální chuť vedle chuti sladké, slané, kyselé a hořké. Ještě, že se kvůli tomu nesešlo Valné shromáždění OSN. Důležitým faktem ovšem je, že od té doby byl celý svět obohacen o novou chuť. Mrzí mě, že mě tato informace tenkrát minula.
Je až neuvěřitelné, kolik vlastností se pro takovou pátou chuť může nalézt. Domníval jsem se, že jen vinaři jsou pro svůj oblíbený nápoj schopni vymyslet tolik nejrůznějších přívlastků a chutí. Znalci umami jsou na tom zřejmě úplně stejně. Cituji z jednoho webového článku:
„Samotnou umami je rozhodně snazší zažít, než popsat, vyznačuje se jemnými, zemitými a kořenitými tóny, které lze synesteticky popsat jako hnědavé. Stejně jako u ostatních čtyř chutí i pro umami platí, že pro nás má příjemný efekt jen v určitém množství – ani málo, ani moc. A stejně jako u jiných chutí jsou lidé, kteří mají právě pro tuto chuť zvláštní slabost.“
Pokud mám mluvit za sebe, tak mám také jednu zvláštní slabost pro jednu, docela specificky zvláštní chuť. A nepotřeboval jsem k tomu žádný kongres. Vždycky to byla, je a navždy už bude chuť, kterou mám v paměti ještě od mámy. Je to chuť její roštěnky, její bramboračky, chuť chlebové polévky nebo vdolků, které pekla na tálkách starého sporáku. Havajský kongres byl v té době ještě moc daleko, a tak chuť UMAMI nemohla ještě oficiálně existovat. Ale já ji ani dnes neberu na vědomí. Navzdory tomu, že se kvůli ní sešel ten slavný kongres.
Ostatně, z té chuti UMAMI se nakonec vyklubala chuť přídatné látky, která dochucuje jídlo a která se odborně nazývá glutamát sodný.
* * *