Sic transit gloria mundi
Když jsem kdysi před lety odpočíval se ženou na troskách ostijského Kapitolu a všude kolem nás bylo autentické antické město, vyhrabané z nánosů Tibery, pomyslel jsem si, kam by asi tahle civilizace mohla dojít, kdyby ji nenapadli barbaři, kdyby ona sama nebyla ve stadiu svého vnitřního rozkladu, a kdyby a kdyby. A tak dále. Těch historických kdyby by se dalo najít ještě daleko víc.
Ale uvažovat takto je docela ošidné. Musel bych se zamyslet především nad tím, kam asi dojde naše skvělá civilizace dnešní. Jestli se bude dál vyvíjet stejným sebezničujícím způsobem, jako kdysi dekadentní Řím, anebo se zavčasu vzpamatuje a obhájí své, sice nedokonalé, ale přece jen životné křesťansko-židovské tradice a přestane konvertovat v zájmu podivného výkladu lidských práv a multikulturalizmu k něčemu úplně jinému. Takové úvahy však raději ponechám politologům a sociologům, neboť to je jejich profesní chlebíček. Bylo by dobré, kdyby jejich úvahy mohly vést k nějaké smysluplné změně stavu. Ale silně o tom pochybuji.
Procházka antickou Ostií byla výjimečná. Pohled na docela zachovalé město s činžáky, kanalizací, širokými, pravoúhle se křížícími ulicemi, tavernami, divadlem, tržištěm, vývařovnami, obchody, veřejnými lázněmi a dalšími vymoženostmi tehdejší doby, a na antický svět vůbec, mne naplňuje neustálým a možná až nekritickým obdivem.
Ať už to bylo před více než dvaceti lety v Terstu, kde jsem se s antikou seznámil poprvé a mohl si i osahat zbytky nevelkého divadla, až po všechny naše cesty Středomořím, které je antickými památkami přímo nabito. Od Maroka, přes celou severní Afriku, až po Levantu a Turecko. A pochopitelně, zejména Řím. Srovnávání světa antiky s tmářským světem evropského středověku, ovlivněného tuhou církevní doktrínou a feudálním absolutismem, snad ani není možné. Ten rozdíl je až příliš velký.
Ale všechno v našem světě má svůj počátek i svůj konec. Je to neúprosná logika historického vývoje. Když jsme v létě 2009 stáli na terase Paláce Senatori na římském Kapitolském náměstí a dívali se dolů na žalostné trosky kdysi velkolepého Fora Romana, musel jsem si v duchu říci, že všechno tu už jednou bylo. I když v jiné kvalitě a na jiné úrovni společnosti. Přitom mě napadl jeden výrok, který byl až do nedávna pronášen při korunovaci papežů. Nesouvisí sice s antikou, ale zcela vystihuje nejen její zánik, ale obecně vývoj společnosti vůbec.
„Tak pomíjí sláva světa.“
Ano, všechno tu už jednou bylo. A já bych se za žádnou cenu nechtěl dožít času, kdy se jednou, a je úplně jedno kdo a kde, bude dívat s pohnutím na trosky naší dnešní společnosti a přitom pronese tu prastarou a věčně živou sentenci.
„Sic transit gloria mundi.“
* * *
O cestování
Když člověk cestuje po světě a rozhlíží se kolem sebe, vstřebává značné množství informací. Většinou tyto informace hodnotí, analyzuje a ukládá si je do paměti k případnému využití. Pokud je ovšem nezapomene. Pak má smůlu. Ale i potom může být šťastný, pokud dokáže využít hodnotu toho kterého okamžiku. A radovat se z toho.
A proto, pokud jsme na cestách, jsou naše smysly v permanentní pohotovosti. Náš vrozený orientačně pátrací reflex nás honí po nejrůznějších zemích, nutí nás lézt po horách a po věžích a na jejich vrcholcích pak dát volný průchod svým emocím. Nutí nás prolézat hrady a jeskyně, koukat se na západy slunce nad mořem a taky lézt na Mount Everest. Ruský učenec I. P. Pavlov tento reflex nazval prostě „co to je?“ Projevuje se to přinejmenším jako prostá zvědavost. Jako snaha o poznání něčeho nového a neznámého. Překonat sám sebe. A je jasné, že to, o čem máme předem alespoň nějaké vědomosti, naši pozornost daleko více upoutá. Jako křečkové si ta poznání ukládáme někam do podvědomí, ti sklerotičtější, jako já, do daleko lepší paměti počítače. Pečlivě je ukládáme, abychom se k nim vrátili vždy, když bude třeba, aby obohatila naše poznání nová. Jedna naše přítelkyně dovedla onen orientačně pátrací reflex až k patologické dokonalosti. Rozsah a intenzita jejího úsilí o poznávání stále nových a nových míst na našem světě je skutečně obdivuhodná. Je to něco, co mne fascinuje. Měli jsme ji za to se ženou rádi.
Když si dovolím parafrázovat svého oblíbeného moravského spisovatele Skácela, musím konstatovat, že moje představy o světě byly vždy idylické, plné moře, historie a příjemné pohody u kávy na vrcholcích hor. Naše představy ale nejsou tak jasné, jako bývá skutečnost. Často jim chybí přesvědčení o tom, jak taková skutečnost vypadá. Ta moje představa však dokonale splynula se skutečností. Na našich cestách byla historie i nádherné výhledy na západy slunce nad mořem. Byli tam velbloudi na horké poušti i kávička na terase horské chaty v Alpách. Vše bylo namícháno v úžasném koktejlu, který nám byl servírován s grácií vrchního v Hiltonu. A tak jsme chodili po zemi, lezli na kopce a na věže a procházeli města. Stupeň našeho poznání se přece jen o hodně rozšířil. Rozšířil se však tím i obzor našeho pohledu. A tak člověk zjišťuje, že to, co dnes ví, co dosud stihl poznat, mu pouze umožní konstatovat, že je čím dál tím víc toho, co ještě nezná.
A tak můžeme než souhlasit se známým výrokem řeckého filozofa Sokrata, který prohlásil: „Vím, že nic nevím.“ Sokrates tím ovšem chtěl říci i to, že se tím liší od těch, kteří sice také nevědí, ale myslí si, že vědí.
