Na druhý svátek vánoční jsem byl pozván k dceři. Vnoučata se mi chtěla pochlubit dárečky od Ježíška. Začalo to hned v předsíni, kde se mi pod nohy připletla nabíječka autíčka na vysílačku. "Počkej, dědo, až se dobije, to pak uvidíš tu jízdu," hlásí hned místo pozdravu vnuk Tomášek. To už ke mně poskakuje růžový koník s křídly - jak jinak - na dálkové ovládání. Umí sám cválat, mávat křídly, mrkat víčky a dost řehtat. "Je to jednorožec, ne kůň," opravuje mě malá Barča.
A pak mi děti ukazovaly další šílenosti, které samozřejmě potřebují nabíjet - jakousi robotickou kuličku, jezdící a kvílející morče, foťák, který umí hned po vyfocení vyplivnout malou fotografii. Hlavou mi probleskly vzpomínky na vánoce mého dětství, kdy jsem našel pod stromečkem, pytlík skleněnek, luk s šípy, který vyrobil otec, a pár bavlněných ponožek, které po večerech upletla celé rodině babička...
Ale nejen v dětském pokoji se žhavily dráty. V obýváku si zeťák dobíjel novou LED svítilnu a malý přenosný reproduktor. A dcera se pochlubila novým mobilem. Nový - údajně chytrý - telefon jsem od dcery dostal i já. "Proboha, proč, vždyť mi ten můj starý mobil funguje dobře," zaúpěl jsem neomaleně a všiml jsem si, jak se dcera se zeťákem na sebe podívali. Jenže já opravdu nechtěl žádný nový přístroj, se kterým neumím zacházet a jehož chytrosti ani nevyužiji. Navíc, teď už ani neumím přijmout hovor, jezdím prstem po obrazovce mobilu sem a tam jako po stíracím losu, a nejde to a nejde to. A samozřejmě, mám o dva dráty navíc - nabíječku a pak také sluchátka. Jdu je rozmotávat...
Napijeme se a nabijeme se. Krásný nový rok!
