Je však zároveň pomníkem pozoruhodného muže, který za jeho vznikem stál.
Ve vesnici Hutisko, ve stráni, na kterou bylo vidět ze školy, býval velký pískovcový balvan. Řídící učitel Cyril Mach se na něj často díval. Několikrát si říkal, že by bylo pěkné, kdyby se stal symbolem něčeho významného, dobrého. Trochu ho štvalo, že místní se spíše přikláněli k pověře, že tam balvan přinesl čert a proto od něj nic dobrého čekat nelze. Takový krásný kámen si to nezaslouží, říkal si Cyril.
Když v roce 1923 zemřela Charlotta Masaryková, rozhodl se, že balvan poslouží jako její památník. Dalo velkou práci ho vyzvednout, postavit, upravit a umístit na něj desku s portrétem Charlotty. Vše bylo dokončeno v roce 1926 a byla kolem toho velká sláva.
Málokdo nyní ví, že jde o jediný pomník věnovaný této dámě. Málokdo také ví, proč je právě v malé valašské obci. Jeho příběh se pozoruhodný, stejně jako je pozoruhodný příběh jeho iniciátora Cyrila Macha a dalších obyvatel obce Hutisko.
V ní dodnes žije Aloisie Lepaříková, dáma, která Cyrila Macha v dětství znala. Ona ví velmi dobře o tom, že se přátelil s Masarykovými. „Cyril Mach byl přítelem mého otce. Pocházel z Čech. Když se ženou přišli za kopec do školy, byl šokovaný z chudoby, jaká tam byla. Tady nebyly výdělky, lidé byli nesmírně chudí. Napojil se na nějakou pražskou nadaci, kterou vedla Charlotta Masaryková. Znali se, ona sem za Machovými jezdila. Díky ní se podařilo shánět pro chudé děti oblečení, zafinancovat pro ně vaření teplých polévek přímo ve škole. Ty děti tehdy chodily do školy z velmi vzdálených míst, z hor. Neměly teplé oblečení, brodily se sněhem. Za to, že ve škole dostaly teplou polévku, kterou uvařila školnice, byli všichni velmi vděční,“ popisuje Aloisie těžký život v beskydských horách.
Ten pomník se dá zároveň vnímat i jako pomník Cyrila Macha, tatínka Aloisie Josefa Baroše a dalších statečných lidí z Hutiska, kterým změnila život druhá světová válka, ale nezlomila je. Když Beskydy obsadili nacisté, nechali pomník zarůst křovím, aby portrét Charlotty nikdo neobjevil a Němci ho nenařídili zničit. Cyril Mach se Josefem Barošem coby členové spolku Obrana národa rozhodli převádět lidi přes hranice do Polska. Josef měl auto, což tehdy byla v chudém Valašsku poměrně neobvyklá věc, a tak vždy naložili pár mužů, k nim Machovy děti a jeli do hor. S dětmi nebyli nápadní. Když je stavěla stráž, řekli, že jedou na výlet, že ti mladí muži jsou turisté ubytování v hospodě, kterou provozovali Barošovi. Tímto způsobem dostali z okupované země do ciziny například budoucí generály, piloty RAF Františka Fajtla, Zdeňka Škarvadu a další.
„Měla jsem zakázáno chodit na půdu. Jenže jsem byla zvědavá, tak jsem se tam vypravila. Byla tam malá komůrka, v ní peřiny. Bylo jasné, že se tam u nás někdo skrýval. Asi někdo, kdo potřeboval pomoct,“ vzpomíná Aloisie. Před ní, tehdy malou holkou, příbuzní samozřejmě tajili, co dělají. Vše se dozvěděla až později.
Když hrozilo, že odbojová činnost bude prozrazena, učitel Cyril Mach odjel do Prahy. Tam padl v posledních dnech války při boji o rozhlas. Aloisiin tatínek válku přežil. Zůstaly po něm spisky, ve kterých shrnul vše, co s přítelem Machem dělali, komu pomohli dostat se pryč. A ti lidé jim to nezapomněli. Aloisie má dodnes děkovné dopisy řady významných pilotů a vzpomíná si, jak František Fajtl, Zdeněk Škarvada a další pak po válce za tatínkem k nim na Hutisko jezdívali. Jak si s nimi povídala, jaká s nimi bývala legrace.
Tomu místu, kde pomník Charlotty stojí, se říká Za kopcem. Přežil tam válku, přežil dobu komunismu. Obyvatelé Hutiska ho poté zrekonstruovali, opravili a jsou na něj náležitě hrdí. Nejen proto, že jejich předkové byli jediní, kteří této neobyčejné ženě postavili pomník, ale proto, že je památkou i na jeho samotného iniciátora a na další statečné obyvatele Hutiska.
Scarlett Wilková pro i60
