Dostal se ke mně překlad amerického článku, „a co dál po úspěšné sebeobraně“, který uvádí informace, o kterých se běžně nemluví. Stručně vás uvedu do problému. Jen takový malinký příklad ze života jako předehra. Dítě zlobí, je k přetržení na dva kusy, a vy jako rodič se už neudržíte, a dáte mu jednu výchovnou. V tu chvíli se podstatně změní vaše vztahy a výčitky na obou stranách začnou působit. Když tento výchovný moment přeskočíte, život jde dál a vlastně se nic nestalo, jen dítě je stále drzejší.
Když po přepadení nebo oloupení se druhý den ve zdraví probudíte, doma nebo v nemocnici, jste o něco chudší, nemáte mobil, peněženku s doklady, čerstvou výplatu. Ale život jde dál, třeba těžce a draze, ale to vše se nechá nahradit běžným, náročným, ale pořád „civilním“ postupem.
Jakákoli sebeobrana znamená sáhnout na „práva a tělesnou integritu“ pachatele, a hned je problém, hlavně pokud ON nedokáže včas utéct nebo odejít po svých, třeba v poutech za policejního doprovodu. Pokud při sebeobraně použijete něco, co pachatele zraní, už je komplikace. Dále následuje spousta kroků, které musíte provést.
A co dál po zadržení pachatele, třeba úchyla v parku? Volat o pomoc. Ale máte čím? Kde mám mobil, doma? Máte tolik rukou? Držím na zemi pachatele, kdo mi bude držet telefon? Případní svědkové utečou, nebo pomohou? Když budete řvát hoří, sejde se dav čumilů, ale na „pomoc“ neštěkne ani pes. Má pachatel někde komplice, nebo etnické přátele? Je pachatel v bezvědomí, nebo potřebuje první pomoc, či poslední pomazání? A už v tom nezastavitelně lítáte. O postupech vyšetřování, kterého jste se stal účastníkem, a vlastně nevinně a z donucení, budu psát dále.
Nyní jeden ukázkový příklad, spíše jen teoretická studie, co všechno se může seběhnout, a tou je přepadení pošty. Vycházím z malých českých poměrů, na vysloužilé bojovníky za světová práva islámu to asi nebude fungovat.
Tak začínáme.
Stojíte ve frontě na platbu inkasa a najednou zjistíte, že celá osádka za přepážkou pošty nápadně ztichla, veškerá běžná aktivita zamrzla a všichni koukají jedním směrem. Paní za okénkem zbledla a její pohled říká „vše“.
Pachatel stojí u okénka a vyžaduje peníze. Má zbraň? Ostrou nebo jen maketu? Nebo jen vyhrožuje? Tak to v té chvíli nezjistíte, a pokud chcete vystrašené dámě za přepážkou pomoci, tak v tu chvíli je to vlastně jedno. A teď je mnoho možností.
Tiše odejít pro pomoc, nebo se aktivně zúčastnit? Odzbrojit pachatele, ale je sám? Nemá ve frontě nebo venku komplice? Tak to můžete jen hádat. Pokud máte jen trošičku odvahy a výcviku a jdete do toho, držím palce. I když máte za pasem bouchačku, zatím není právní důvod ji použít. Ano, jedna rána a bylo by navždy vymalováno a jen troška krve na zemi. Ale vy budete mít na dvacet let zajištěné „levné“ ubytování. Využijete moment překvapení, kdy pachatel je zaujat hádankou „dá-nedá“, a zapomíná na okolí. Ideální postup by byl, chytit za vlasy, praštit dopředu hlavou o sklo a strhnout ho nazad, a to velmi tvrdě, vší silou. Po dopadu, než se vzpamatuje, tak na břicho a zalehnout. První starost bude, zda má nějakou zbraň, třeba jen nůž. Požádejte přihlížející ve frontě o kravatu, pásek, a aby udělali pár fotek, a spoutejte mu ruce za záda, už za jejich pomoci. Osobu prohledat, a vše z kapes na zem. Pokud lidé po prvotním překvapení pochopí, že je vlastně chráníte, bude vás mnoho na jednoho. A komplic ve frontě? Pracovnice pošty znají své lidi a jedním pohledem poznají „cizince.“ Je tedy na vás a lidech, jak s ním jako s podezřelým naložíte.
Stačí jen zjistit, zda u sebe nemá zbraň, případně zajistit jeho doklady. Vše je právně podloženo „občanským zadržením.“ (osoba podezřelá z trestného činu může být kýmkoli omezena na svobodě do předání policii). V tu chvíli se stáváte nejen obráncem, ale vlastně organizátorem a velitelem zásahu. Takže poslat jednoho chlapa před dveře, že je pošta uzavřena, ale nedělat zmatek, že tu omdlela nějaká paní, a čekáte na sanitku. Nikdo místo neopustí, všichni jsou vlastně svědci a musí vypovídat. Dále by bylo vhodné poslat ven na druhou stranu ulice třeba párek mladých lidí s foťákem a mobilem a fotit-vše. A klást trochu nenápadně důraz na pozadí. Auta, osoby v nich, SPZky, procházející lidi. Dá se předpokládat, že pachatel nepojede po úspěšném lupu domů tramvají, a má někde venku odvoz. Tyto fotky budou policii velmi zajímat.
Uf - máme to za sebou? NE, nemáme. Teď to teprve začne. Když se místo uklidí a vrátí se tak po dvou dnech do normálního provozu, vy budete ještě sedět u policajtů, psát protokol a případně obhajovat svojí akci. Když ale dojde ke střelbě nebo zranění na některé ze stran, máte jistých pár dní v policejní cele. Balistika, dokumentace pohybu lidí, zbraní a místa činu, zdravotní stav zúčastněných, výpovědi svědků i pachatele, který si chtěl vlastně jen rozměnit tisícovku nebo se zeptat, kolik stojí dvacetikorunová známka. Běžný policejně dokazovací proces, kterého jste účastníkem. Že by vám vyšetřovatel hned na místě činu řekl „děkujeme, odejděte“, se asi nestane.
Možná teď pochopíte názory lidí, kteří řeknou, nic jsem neviděl, nikde jsem nebyl a nic neslyšel a nic neřeknu, viz titulní obrázek. Záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Osobně jsem ale toho názoru, že pokud nemáte snahu lumpárnám a nepravostem zabránit, tak vlastně s nimi souhlasíte.
Mimo text, jen pro zajímavost. Staženo z netu.
Sošku trojice moudrých opic vlastnil i indický politik a duchovní vůdce Mahátma Gándhí (1869-1948). Západ přijal poselství opic v poněkud modifikované podobě. Používá se jako odkaz na nedostatek odpovědnosti ve společnosti, kdy se mnoho lidí vědomě pouští do činností, které jsou v rozporu s morálkou, anebo dělají, že je nevidí, i když se odehrávají přímo před jejich očima. Úsloví „nevidím zlo, neslyším zlo a nemluvím o něm“ tak v tomto pojetí dostává alibistický rozměr. Bývá také používáno jako jednoduché vyjádření základních pravidel uznávaných skupinami organizovaného zločinu.
