Tři přítelkyně, kterým se blíží šedesátka, si čím dál častěji povídají na stejné téma: Nemají vnoučata a začínají se obávat, že je nikdy mít nebudou.
Anna, učitelka: „Těšila jsem se, že až půjdu do penze, budu pomáhat dceři s dětmi. Vůbec by mě nenapadlo, že děti mít nebude. Ona je asi opravdu nechce. Dokud jí nebylo třicet, nikdy jsem na to téma nezavedla řeč. Je to samozřejmě její věc a respektuji, že lidé dnes žijí jinak, než bylo zvykem za nás. Je fajn, že nemají mimina ve dvaceti. Jenže dceři už bylo pětatřicet, to už přece není legrace. Když jsem se nenápadně na toto téma chtěla bavit, řekla, že děti asi mít nebude a že je jí to jedno. Že prostě nepotkala muže, se kterým by je chtěla mít. A že když ho nepotká, tak prostě bude bezdětná.“
Věra, v invalidním důchodu: „Zůstali jsme s manželem sami v našem velkém baráku a nevíme, co si počít. Syn tam bydlet nechce, říká, že mu vyhovuje jeho malý byt. Pořád střídá nějaké známosti a nevypadá to, že by se ženil. Když na toto téma dám řeč, směje se a říká: ‚Já vím, že bys chtěla, abych se nastěhoval k vám do baráku a běhaly ti po zahradě vnoučátka, ale to ti, mami, nesplním. Vy jste si barák postavili, tak si ho teď klidně prodejte. Já si takhle svůj život nepředstavuji.‘ No chápete to? On asi opravdu nechce rodinu, normální klidný život. Pořád někde cestuje, slézá hory, jezdí na jachtě. Má se dobře, ale takhle chce žít celý život? Pořád sám nebo s divnými krátkými známostmi?“
Kateřina, novinářka: „No holky, já mám aspoň jasno, když je můj kluk gay. Já prostě vím, že s vnoučaty počítat nemůžu, tak už na to vůbec nemyslím.“
Model, kdy v jednom domě žilo pohromadě několik generací a ta nejstarší se radovala z pohledu na skotačící malá vnoučátka, je minulostí.
Nemít potomky bylo dříve výjimečné. Nyní je to čím dál běžnější. U některých párů to je ze zdravotních důvodů, například proto, že ženy oddalují těhotenství do vysokého věku a pak už se jim mít dítě prostě nepodaří. Někteří lidé se pro život bez dětí rozhodují cíleně. Někteří prostě nechávají v tomto směru vše plynout a časem zjistí, že jim je přes čtyřicet a vlastně už po potomcích vůbec netouží.
„Evropská a tedy i česká rodina se výrazně proměňuje. Všichni víme, že moderní rodina je křehká, rozvodovost vysoká a opakované sňatky komplikují stávající rodinné vztahy zejména dětem. K tomu všemu přibývá nesezdaných partnerství a rodičovství a stále populárnější volba single life, tedy svobodného individuálního života s programovou bezdětností. Problém je v tom, že se zatím příliš nezabýváme tím, jak to bude dál. Už současní senioři kroutí hlavou nad změněnými rodinnými scénáři. Když se jejich dospělé děti rozhodnou pro takový single life, litují, že nebudou mít vnoučata,“ uvedla profesorka Helena Haškovcová, přední odbornice zabývající se problematikou stárnutí na konferenci k tomu tématu.
„Já se vždycky tak těšila, až Markétka bude mít děti. Teď začínám mít strach,“ říká často sedmapadesátiletá Pavlína. Problém je v tom, že její Markétka má sedmatřicet let a nedávno jí oznámila, že se stěhuje na rok do Španělska. „Já si myslela, že tam třeba má lásku, jenže ona tam jede s kamarádkami, našly si tam práci v baru. V sedmatřiceti letech. Místo aby hledala vhodného životního partnera a zakládala rodinu, se chová, jako by jí bylo dvacet. Vypadá skvěle, všichni jí hádají tak o deset let méně, ale přírodu neobalamutí. Vlastně mám obavu se jí zeptat, jestli vůbec o dětech přemýšlí. Bojím se odpovědi. Ale mám strach, že zůstanu sama. Že se Markétka třeba usadí v cizině a já vlastně nebudu mít žádnou rodinu. Tak ráda bych viděla, že náš rod pokračuje, že můžu někomu předat rodinné cennosti a snad i určité zkušenosti. Ale asi mi to nebude dopřáno,“ zamýšlí se Pavlína.
Pozor, nejde však jen o stesky lidí, kteří si představují hry s roztomilými vnoučátky. Styk s vnoučaty je pro lidi ve vyšším věku velmi důležitý a potvrdily to i různé vědecké studie. Sonja Hilbrandová z katedry psychologie v Basileji například tvrdí: „Příležitostný styk seniorů s vnoučaty má pozitivní vliv na jejich zdraví. Jde o jednoduchý mechanismus evolučně zakořeněný v naší minulosti. Pomoc s péčí o děti v rodině totiž byla dříve rozhodující pro přežití lidského druhu. Těšit se z vnoučat či pravnoučat, vidět, jak rostou, jak se vyvíjejí, je v podstatě přirozená lidská potřeba.“
Samozřejmě, že existuje spousta lidí vysokého věku, kteří žádná vnoučata či pravnoučata nemají a žijí spokojený naplněný život. Mnozí mají přátelé a koníčky a jsou méně osamělí, než lidé, kteří třeba mají deset vnoučat, ale vidí je jednou za rok nebo za dva.
Proto je dobré se na představu spokojené velké rodiny pokračující v dalších generacích neupínat. Mnohem vhodnější je brát život tak, jak plyne, se všemi změnami, které se ve společnosti odehrávají. A úplně nejhorší je stále říkat dospělým dětem: ‚Tak co, kdy mi pořídíte nějaké to vnoučátko, už se nemůžu dočkat.‘