Byl to strýc pana Zdeňka, který nyní dělá jménu Frištenský čest.
Zdeňkovi Frištenskému je devadesát tři let. Také v mládí zápasil, ale pak se proslavil coby motocyklový závodník. Slavného strýčka si z dětství pamatuje. Když dostává na toto téma otázky, odpovídá, že si vybavuje, jak si s ním Gustav Frištenský pohazoval. Zdeněk je nejstarší z klanu Frištenských. Slovo klan je na místě, protože když se potomci siláka Gustava sejdou, jsou jich desítky a sjíždějí se z celého světa. Rozprchli se do něj, protože to tento rod nikdy neměl jednoduché. Jméno Frištenský bylo na jedné straně dobrou značkou, na straně druhé leželo v žaludku nacistům, komunistům i různých závistivcům.
Zdeněk, nejstarší žijící potomek siláka Gustava, ví, že jeho strýc za druhé světové války finančně pomáhal odbojářům a byl za to zatčen. Ví také, že do odboje byl zapojen i táta František. „Hospodařil na statku v Bedihošti na Prostějovsku a dodával tajně jídlo partyzánům v Beskydech. Spolupracoval s přednostou nádraží a podařilo se jim do Beskyd vypravit vagon dobytka. Byla to nebezpečná akce. Vlaky se za protektorátu kontrolovaly, od každého kusu dobytka musel být doklad. Vlastně vůbec nevím, jak se jim to podařilo,“ vzpomíná Zdeněk.
Místo toho, aby se Frištenští po válce mohli radovat, že Gustav přežil vězení, a byli oslavováni za účast v odboji, přišly další problémy. K moci se dostali komunisté a těm vadilo, že statek Frištenských prosperuje. Zdeněk se tehdy začal věnovat motorkám, stával se z něho úspěšný závodník. Zároveň rodina plánovala, že právě on převezme hospodářství. Jenže už na vojně slýchal řeči typu: To je syn kulaka, tomu nemůžeme věřit. Nechápal, nepřikládal tomu váhu.
„Otec odmítl vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Dali mu tak vysoké povinné dávky, že je nebyl schopen odvádět. Tak se tehdy likvidovali nepohodlní sedláci. To byla kolektivizace. Protože dávky neplnil, poslali ho do vězení. Mámu taky. Statek nám zabavili,“ vypráví. Rodiče sice byli ve vězní jen krátce, ale další šok následoval po jejich propuštění. Neměli kam jít. Museli se ze statku odstěhovat. Zdeněk si pamatuje, jak naložili do vagonu na nádraží peřiny, zavařeniny, nějaké oblečení. Chtěli vše odvézt z Prostějovska do Čech a usídlit se u příbuzných v chatce. „Ten vagon se prý ztratit. Pak jsme přišli na to, že stál na nádraží a tam byl vykraden,“ podotýká Zdeněk.
Nezahořkl, nestěžoval si, dál se věnoval svým motorkám. Říká, že v té době se dalo žít jedině tak, že člověk mlčel a hleděl si práce a koníčků.
Jeho strýc Gustav se mezitím z obdivovaného sportovce stal nežádoucím zadluženým penzistou. Jeho velká část majetku propadla státu, zemřela mi jeho milovaná žena, neměl žádný příjem. Bylo mu už přes šedesát, ale stále se ještě občas dal nalákat na nějaký zápas, pokud za něj dostal zaplaceno. Nakonec sice dostal skromnou penzi a titul zasloužilý mistr sportu, ale brzy poté zemřel. Komunistický režim se mu tak odvděčil za to, že skvěle reprezentoval zemi a za války se zachoval jako vlastenec.
Zdá se, že něco z jeho síly zůstalo ve většině jeho potomků. Ve Zdeňkovi tedy určitě.
Po devadesátce stále řídí auto, občas si zatančí na valašském bále, je s ním legrace, rád vypráví. Motorky ho zajímají stále, naposledy jednu řídil na srazu veteránu, když mu bylo osmdesát dva let. Jeho žena Marie se o něj skvěle stará, a tak žijí příjemný život v pěkném domku na Valašsku. Jeho hlavním přáním je, aby ještě nějakou dobu byl v takové kondici, aby mohl nadále řídit auto. Protože řízení čehokoli je jeho láska. „Řídil jsem za život všechno kromě tanku a letadla,“ říká muž, který prošel různými profesemi. V jeho domě bývá rušno, protože se tam schází jeho početná rodina. Lidí se jménem Frištenský totiž žije po světě hodně a společně pořádají různé akce mající jasný cíl: Nezapomenout, že Gustav Frištenský i jeho příbuzní bývali lidé hodní obdivu.
Scarlett Wilková pro i60
