Tatínek vypnul mlátičku a ve stodole se, po cca sedmdesáti minutách monotónního hukotu, rozhostilo hluboké ticho. Ticho tak hluboké, že jsem únavou do té hloubky v mžiku spadla a na vyprázdněném voze usnula. Vzbudilo mě až lehké poklepání na rameno a maminkou něžně vyslovené „Jituško, jdeme na další“. Vylezla jsem po žebříku, tehdy na fůru velikou jak stodola, a hukot, typický pro chod mlátičky, znovu zaplnil celý prostor.
Nepamatuji, kolik mi bylo let, když mě maminka poprvé vzala na fůru, abych jí podávala snopy, ale zřejmě to bylo v době, kdy byla ve vysokém stupni těhotenství a každé ohnutí pro snop pro ni bylo namáhavé. Při podávání snopů jsem se dívala, jak každé povříslo rozváže, hodí snop na vál mlátičky k rukám tatínka, s klasy pěkně dopředu, aby se nemusel zdržovat otáčením.
Po vymlácení obou fůr, než rodiče dojeli na pole pro další, jsem se šla podívat na náves, zda si tam nehrají děti. Nehrály. Byla neděle, tak v doprovodu svých rodičů byly u Jizery, odkud bylo slyšet veselé výskání. A tak jsem se loudala vesnicí a pomalu se vracela k domovu.
Vrátila jsem se domů. Na dvoře panoval nezvyklý klid, koně byli v maštali, za zavřenými vraty stodoly byla naložená fůra obilí, připravená k mlácení, bráškové spali na patře, kde při mlácení rovnali otýpky slámy, a rodiče nikde.
Po naložení první fůry, při utahování pouzníku (silný provaz), aby se při svážení do stodoly fůra nerozsypala, pouzník v úvazku za oj povolil a maminka, týden před termínem porodu, z ní spadla. Měli jsme štěstí v neštěstí, a tak uprostřed žní, v mých necelých osmi letech, roku 1957, se z nás stala šestičlenná rodina. „Házení na vál“ se od té doby stalo už jen mojí záležitostí a zůstalo mi na dobu neurčitou. Z počátku jsem sice nestíhala rozvazovat, ale to mi tatínek usnadňoval tím, že s úsměvem občas snopy, které jsem mu házela, před dáváním do chřtánu mlátičky rozvazoval sám.
Často mě mrzelo, a už i jako dítě jsem občas reptala, proč nemáme pohodlnější nebo spokojenější život, jako v jiných rodinách. Alespoň, jako dítěti, se mi to tak tehdy jevilo. Dávno tomu!
Dnes už vidím vše úplně jinýma očima, neboť to, co se v minulosti v mých očích jevilo jako špatné, se ve štěstí a radost ze života proměnilo. Jediné, co mě mrzí je fakt, že za to, jak dobře mě pro život rodiče připravili, jim mohu děkovat už jen, kdykoliv se mi vrátí ve vzpomínkách, nebo na hřbitově. Přesto věřím, že když se na mě ze svých obláčků dívají a vidí, jak jsem šťastná, spokojená a jak dobře si ve svém životě, díky nim, počínám, je pro ně tím největším poděkováním.
Jak ráda bych dnes své rodiče za vše, hlavně za jejich statečnost a nezlomnost, s láskou objala ♥
Já na smutek nemám čas.....
Už je to dávno, co slzy stékaly mi po tvářích,
i dávno smutek je ten tam,
ráda pomáhám tam, kde o mou pomoc stojí,
já ruce v klín neskládám,
Mám ráda život v barvách veselých,
užívám jej plnými doušky ze studánky lásky,
vždyť vesmír má náruč stále dokořán,
ať slunce svítí, déšť je, či mráz,
tak nač si dělat vrásky.
Plameny svíček prohřívají mysl mou,
v mých očích odrážejí jiskřičky,
jiskřičky naděje,
co naplňují srdce i duši mou,
jsou mé štěstí, mé pravé perličky.
Večer usínám s pocitem blaženosti,
ač jméno mé Blažena není
a noc plná krásných snů,
jak mávnutím kouzelného proutku,
se v krásné jitro změní.
♥♥♥
