Milí člověci, mohou se soutěže v i60 zúčastnit taky pejskové?
Byla jednou jedna psí holka, která měla opravdu psí život. Bydlela v boudě a byla celý den přivázaná. Nikdo se s ní nepomazlil, nikdo jí neřekl hezké slovo a někdy se dokonce ani kloudně nenajedla, občas utržila nějaký ten kopanec. Běhal za ní takovej hezkej psí kluk, říkal jí Lilinko a vypravoval jí o světě. Ale co to bylo platné, když ji nikdo nikdy od řetězu nepustil. Bertík měl moc hodnou paničku a ta Lilinku moc litovala. A moc se divila, že je hodná, že nikoho nepokouše, když má tak zlého páníčka. Když jednou měla Lilinka ty svoje dny, vůbec se nebránila, jako to psí holky dělají. Naopak, řekla si: „Když se mi narodí psí dětičky, aspoň nebudu sama“. Jenomže to se moc a moc zmýlila. Když to zjistil páníček, prohlásil: Tak ty ses mi zapomněla, ty pancharti půjdou z domu!“ Narodila se tři krásná štěňátka, dvě holky a jeden kluk. Maminka byla hrozně šťastná, ale dlouho jí to nevydrželo. Přišel páníček, sebral děti a odnesl je pryč. Lilinka vyla zoufalstvím a ještě dostala pár na hřbet. Ale vyla a vyla, až přiběhl Bertík. I on byl moc smutný, že se jejich děti ztratily. Běhal, čmuchal, ptal se ostatních pejsků, ale nebylo to nic platné. Děti byly nenávratně pryč. Kdyby tak chudáci psí rodiče věděli, že všechny tři děti jsou v zavázaném pytli v popelnici daleko odtud. Našla je jedna moc hodná paní a odvezla je do psího sirotčince. Byli tam na ně moc hodní, ale jedna holčička to chudinka nepřežila.
Tak jsme se já a moje sestřička dostali do psího útulku. Bylo tam hodně pejsků a taky kočiček, moc hodné tety, které nám dávaly papat, občas nás pohladily a dostali jsme piškotek. Ostatní kluci a holky mě poučili, jak to tam chodí, někdo tam zůstane bydlet celý život, někdo má to štěstí, že najde hodné páníčky. Proto, když přijdou člověci, je potřeba vyvinout všechno umění a pěkně se nakroutit před klecí, aby ses líbil.
„Ale ty tady asi dlouho nebudeš!“ říkali kamarádi. „Ty jsi štěně a o takové je zájem“. A víte, že měli pravdu? Přišli dva člověci, opravdu říkali, jak se jim líbím a tak si mně vybrali. Vůbec jsem nevěděl, kam se dostanu. Od kamarádů jsem věděl, že nejlepší je, když si Vás vybere nějaká panička a pak že budu její všecko a budu bydlet v bytě. Jenomže mne si odvezli dva pánové. Přijeli jsme na takovou velikou louku, byly tam domečky na kolečkách a mě strčili do nějaké klece ještě ke dvěma pejskům, kteří se zrovna moc nadšeně netvářili.
„Kde to jsem?“ ptal jsem se. „Ty neznáš cirkus?“ Tvářil jsem se asi dost nechápavě, a tak mi vysvětlili, co je to cirkus a co se ode mne bude požadovat. Cvičit? Skákat, jak páníček zachce? No nazdar, to jsem to chytil. Hned druhý den přišel člověk a začal mě poučovat, co mám dělat. „Přece nejsem nějakej kašpar, já jsem pes“. Brzy jsem zjistil, že to nebude lehké, ten člověk opravdu trval na tom, abych na něco vyskakoval, něco přeskakoval, oblíkal mi jakési hadry. Byla to hrůza. Tak jsem začal trucovat. Nechtěl jsem to dělat ani za pamlsky, mám přece svoji důstojnost. Pak přišly tresty, občas jsem nedostal najíst a taky jsem nějakou utržil.
„Nevím, jestli je ten pes tak hloupej nebo paličatej“ pravil ten člověk. Tak jsem se rozhodl, že se vydám do světa. Jednou, když mi přinesli krmení, tvářil jsem se, že spím, ale když se klec otevřela, doslova jsem vypálil. Utíkal jsem, až se za mnou prášilo.
Tak jsem byl ve světě. Nevěděl jsem, co takový opuštěný pes ve světě dělá, několikrát mne málem přejala taková divná věc se čtyřma kolama, taky jsem měl hlad. Za čtyři dny jsem byl špinavý a začal jsem pomalu litovat, že jsem utekl. Potkával jsem pejsky, jak si to vykračovali se svými páníčky a já neměl nikoho. Někteří tahali za šňůrky. „Jé, jak rád bych poslušně chodil přivázaný, jen kdybych někomu patřil.“ Tak jsem běhal a běhal, občas jsem našel nějaké jídlo u popelnic. Jednou jsem potkal krásnou fenečku, moc se mi líbila a chtěl jsem si s ní hrát. Jenomže její panička mi to nedovolila. Ale nekřičela na mne, že jsem fuj pes, ale mile řekla:“Ty chudáčku seš asi toulavej pes, viď“ a pohladila mě. „Jé to bylo příjemné“ a tak jsem jí vděčně olízl ruku. „Víš co?“ pravila, „pojď, já tě odvedu někam, kde se Tě ujmou“. A tak jsme byli zase v tom psím sirotčinci, i když jiném, dali mi najíst, taky mě umyli, dostal jsem pigálo, prý abych byl zdravý, a pak mě dali samotného do klece. Bylo tam plno kamarádů a všichni měli jediný sen, aby našli páníčka. Občas nějaký páníček nebo panička přišli, chodili od klece ke kleci, ale mě nikdo nechtěl. Byl jsem tam asi měsíc, když přišla nějaká paní a taky si vybírala pejska. Moc se jí líbil kolega ve vedlejší kleci, ale pan ošetřovatel říkal, že musí být ještě týden v karanténě. Byla moc smutná, a tak jsem se postavil na nožičky a ručičkama jsem prosil a prosil. Ona se usmála a pravila: „A co tenhle?“ Pořád jsem prosil, aby si to nerozmyslela. A pan ošetřovatel řekl, že jsem k mání. „Tak já bych si ho teda vzala“ pravila.
Byl jsem strašně moc šťastný. Jeli jsme zase tou velikou věcí s kolama, ještě větší než ta, co mě tenkrát mohla přejet. A pak jsme dokonce jeli ještě pod zemí, panička říkala, že se nemám bát, že je to metro. A pak jsme zase jeli jinou velikou věcí, to byl prý autobus a nakonec jsme byli doma. Nikdy jsem neviděl tak velký dům, ale nebyla u něj žádná bouda a museli jsme jít po hodně schodech. Doma mě moje nová panička vykoupala. „Jejda, to jsem krásně voněl“. Dostal jsem napapat, dostal jsem pelíšek, který prý bude jenom můj, a tak jsem se do něj hned uložil a usnul. Najednou mě vzbudil zase nějaký člověk, tak jsem vrčel, myslel jsem, že mě nebo novou paničku chce odvést pryč, tak jsem vrčel a chtěl kousat. Ten člověk se smál a říkal, že má moc rád pejsky a že bude můj páníček. Je na mne moc hodný, ale stejně mám raději paničku. A v tom pelíšku moc nespím, to je jen ze začátku, dneska si můžu vyskočit, kam chci. Dostávám dobré papáníčko, kdepak, nepapám jen granulky, ochutnám i masíčko, co mají paníčkové.
Ten svět je strašně krásnej, když má člověk štěstí. Panička mě hladí, drbe za ouškama, dostávám dárečky, plyšáky, ale netrhám je, jsem přece hodnej vychovanej pes, na víkend mě berou na zahrádku, kamarádím tam s pejsky, chodím do lesa, tam ale musím být přivázanej, moc tam vonějí srnky a zajíčkové a já bych je honil a prý by mě mohli zastřelit.
No, taky mě vodějí k tomu člověku v bílým plášti a ten dává pigalo, to se mi moc nelíbí, ale panička říkala, že to potřebuju, že pak nebudu nemocnej.
Přál bych všem pejskům, aby měli tak hezký život jako já.
Váš Bobík pes a panička Alena Gebauerová
