I když teď jsme obklopeni kočičí smečkou, máme zkušenost i s pejskem. Když mi bylo 50, dostala jsem od syna nebývalý dárek - černé štěně. Máme tři děti a ty pořád toužily mít doma pejska. Víc jak dvacet let se nám dařilo toto přání jim rozmlouvat. Nedovedli jsme si představit, že s námi v paneláku bude bydlet pes. To, že nás obklopují křečci a myši, na to jsme si, sice neradi, zvykli. Syn to vyřešil po svém, šalamounsky - dal mi dárek a zmizel do Brna, kde přes týden žil a pracoval. Prostřední dcera hučela, že když byla doma, pes nebyl, ale když se vdala z domu pryč, najednou pes je. Tu nejmladší puberťačku zrovna nezajímalo nic, natožpak nějaké venčení psa.
Pejsek dostal jméno Bak, ale pro nás to byl Bakula nebo Bakulka. Měl čistokrevnou mamku - fenku rasy Lhasa apso - tibetský společenský pes, která se vyznačuje dlouhými černými chlupy. Otec byl neznámý. Když popíšu vzezření našeho Bakuly - byl krátkosrstý, tělo a nohy měl z jezevčíka, hruď z boxera a hlavu z vlčáka. Manžel ten brblal, ale při své odpovědnosti s ním běhal každý den okolo naší řeky Rusavy, nebo po přilehlých polích a lukách. Já jsem Bakulku milovala celou svojí duší a on mi to oplácel - nikdo v životě mě nikdy neměl tak rád, a už ani mít nebude.
Příběh, který chci vyprávět, je trošku pikantní, ale věřím, že mezi námi nejsou žádní puritáni a mladiství do 18 let náš portál nanavštěvují.
Když jsem se chystala do důchodu, koupili jsme si nad městem pod lesem malý domek, který jsme si pomalu připravovali ke stálému bydlení. Jednou ráno odešel manžel vydělávat na živobytí, já jsem sedla na kolo a s Bakulkou jsme jeli zkrášlovat jeho okolí.
Vedle nás bydlela stará hodná paní, která občas hlídala dceři fenku jezevčíka, ověnčenou několika cennými medailemi z různých výstav. Tak tomu bylo i onoho osudného dne.
Než jsem stačila zaparkovat kolo, tak náš ženich se přes potok dostal do jejich zahrádky a svižně naskočil na svoji přivázanou kořist. Když jsem na něho vykřikla "Fuj, to se nědělá", tak se asi ulekl a stalo se to, že se od sebe nemohli odpojit. Nepomohl křik ani prosby ani voda, kterou jsem na ně stříkala. Paní sousedka naštěstí nebyla doma.
Rozhodla jsem se, že musí zakročit můj manžel, který pracoval v 10 km vzdáleném městě a zrovna toho dne měli u ředitele důležitou poradu o budoucnosti firmy. Mobil jsem tenkrát ještě neměla, ale sousedi z druhé strany měli pevnou linku. Vtrhla jsem k nim jako velká voda, a sekretářka ředitele, která se domnívala, že se stalo nějaké hrozné neštěstí, mě přepojila do zasedačky s tím, že manžel má velmi důležitý hovor. Ten však neměl pro naše trable pochopení a se slovy "Ty jsi se zbláznila? My řešíme zásadní otázku, zda být či nebýt", položil sluchátko. Dokážu si živě představit, jak jim manžel líčil, co že se to u nás tak strašného přihodilo.
Tak jsem se celá zkroušená vrátila na místo činu. Bakula mě vítal s vrtěním ocásku, zřejmě se dílo podařilo.
Nevím, proč jsem tenkrát sousedce po návratu dávala peníze, ať zajde ke zvěrolékařovi, aby ta čistokrevná fenka neměla štěňátka s naším Bakulou. Ona mě však odzbrojila větou: "Když budó, tak budó". Po tom, jestli byla, jsem raději už nepátrala.
Přidám ještě jeden vánoční zážitek. Samozřejmě, že psí miláček měl mezi dárky pod stromečkem i svoje pamlsky. Když jsme chtěli přistoupit k rozdělování dárků, nastal ale problém. Bakula hrozně vrčel a cenil zuby a nikdo se ke stromečku nesměl ani přiblížit. Nakonec se nám ho podařilo odlákat a Vánoce mohly začít.
