Někde se daří moderním zubařům vykotlané zoubky postupně opravovat, a to je jen dobře. A my se dneska podíváme na docela krátké vycházce na tři další barokní památky.
Počasí letošní zimy vůbec výletování nepřeje, a tak jsem ráno 13. února zajásala při pohledu na modrou oblohu a rozhodla se bez meškání vyrazit ven.
Docela malá vesnice Hrdly leží na trati Praha-Děčín. Z vlaku je vidět velký komplex ve zbídačeném stavu, nyní s novou červenou střechou. Pokusím se tomu přijít na kloub. Ve vsi totiž zanechal nemalou stopu sám Kilián Ignác Dientzenhofer. Na místě bývalého renesančního zámku, patřícího pravděpodobně břevnovskému klášteru, stojí po barokní přestavbě z let 1746-1747 zámek s hospodářským dvorem, postavený právě podle projektu Ignáce Kiliána Dientzenhofera. Osudným se mu však stal požár z roku 1824. Později byl objekt přestavěn na byty. Celý komplex opravdu zabírá pořádnou část obce a já se ho snažím obejít, případně se podívat dovnitř. To, co by se mi líbilo nejvíc- tedy dostat se do dvora, se mi nepodařilo. Jsou však vidět známky, že se tu něco děje. Pod nová vrata vjezdu v zadní části jsem položila foťák na zem a stiskla spoušť. Při okukování hlavní brány z návsi se ke mě přes dvůr řítili dva psi a byla jsem ráda, že mezi námi je bytelná zábrana. Vyšla jsem ještě za humna a vrátila se do vsi. Zámek patří břevnovským benedektinům. Na návsi kromě pomníku obětem první světové války stojí krásné barokní sousoší sv. Benedikt z roku 1745, podstavec je rovněž dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Mezi malými vesnickými domky se krčí malá kaplička.
Sluníčko stále svítí a provází mě na cestě po silnici s výhledem na České středohoří do další vsi - Dolánek nad Ohří. Tahle vesnice mě opravdu překvapila. Hned na kraji stojí zajímavý památník, o kterém se mi bohužel nepodařilo dohledat nic bližšího. A na druhém konci zachovalá renesační boží muka. Mezi tím jsou poházené domy ve svahu mezi řekou a silnicí, po úzkém schodišti jsem sešla na náves. Také tady mají pomník válečným hrdinům. Nicméně návsi i celé obci vévodí barokní kostel st. Jiljí na kopečku. Jeho autorem byl pravděpodobně Antonio della Porta. Díky bezlistým odpočívajícím stromům je vidět průčelí moc hezké stavby kostela s malým hřbitůvkem okolo. Věž stojí samostatně vedle. Stoupám pomalu po schodišti mezi kostelem a věží a z pohledů na obě strany je mi smutno. Při prolézání mezi ostnatými akátovými pruty se bojím o bundu. Po vystěhování německy mluvícího obyvatelstva se přestal po válce udržovat a i tady pořádně zahlodal zub času. Nevím, jestli se začalo blýskat na lepší časy, po roce 2000 byla opravena střecha, ale nyní se píše už rok 2020. Moc bych této památce, patřící církvi, pořádnou injekci přízně a přísunu peněz k opravě přála.
Sluníčko stále svítí a já si vesele vykračuji po silnici směr Doksany. A zatímco názvy dvou předchozích vesnic vám pravděpodobně vůbec nic neříkají, Doksany byste mohli znát. Třeba z relací o počasí, jehož rozmary zaznamenává zdejší meteorologická stanice. Ale ta mým cílem není - tím je obrovský areál kláštera sester premonstrátek s kostelem Narození Panny Marie a zámkem. Co se toho týče, mám pro vás jednu osobní pikantnost. Na tomto zámku totiž žil byl a já jsem si tu v zámeckých komnatách našla svého prince.
Nejdříve však mám při cestě hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla, barokně přestavěný pravděpodobně podle projektu Octavia Broggia.
Areál kláštera dominuje celé obci. Založil ho už v roce 1144 Vladislav II. s jeho manželkou Gertrudou. Ta byla v románské kryptě také pochována. Na vychování tu byla i sv. Anežka Česká. Josef II. při svých reformách klášter zrušil. Ten nějakou dobu sloužil jako kasárna, pak se stal majetkem šlechty a po roce 1948 byli majitelé Aerenthalové odsunuti do Německa a zámek připadl státu. Jak se o něj stát staral, je vidět na jeho stavu. Sloužil jako státní statek, byly v něm byty, kanceláře a depozitář kulturních památek. Pranic se však do něho neinvestovalo. Hospodářské budovy jsou v neutěšeném stavu, pivovar rozpadlý. Alespoň nádherný kostel se zachoval. Dnes v něm žije několik sester premonstrátek a pomalu probíhají opravy. Volně se můžete projít areálem kromě zahrady. Při bohoslužbách nebo po domluvě se můžete podívat do kostela s románským jádrem a románské krypty. Ta dřív bývala k nahlédnutí přes mříž, dnes však je vstup zavřený. Návštěva stojí opravdu za to, i když zamčených zámků tu najdete víc než dost. Ještě jsem si stihla zaběhnout k vodní elektrárně a už jsem viděla zelený autobus. Málem mi ujel.
Já jsem sice "našmajdala" šest kilometrů, ale po silnici tenhle výlet nedá víc než pět. No řekněte, není ta naše zemička památkami doslova nabitá? Nemusíme jezdit bůh ví kam, stačí si projít okolní vesnice a kolikrát nestačíte žasnout.
A jelikož dějepisné informace v hlavě nenosím, i tentokrát mi byla nápomocny volně dostupné informace na internetu.
Související: Lehce netradiční výlet - zámky pod zámkem
