Na prvním místě to je románský kostel sv. Václava, jedna z nejstarších církevních staveb v Praze a celé střední Evropě, od níž možná vedou stopy k minulosti ještě mnohem starší.
Dneska je kostelík mezi paneláky tak trochu ztracený, v době vzniku před téměř tisíciletím, kdy většina prostých lidí žila v něčem na způsob zemljanek, ale musel představovat impozantní stavbu. Leží na samém okraji prosecké plošiny, v místech, kde se láme do strmých srázů padajících směrem k potoku Rokytka.
Právě umístění je jednou ze záhad objektu: stavba, která ve své době musela představovat stejnou ekonomickou zátěž jako dnes třeba vybudování velkého kongresového centra, se nacházela v téměř neosídlené oblasti. Asi jako kdyby někdo postavil metro uprostřed polí. Pro umístění tak významného a nákladného objektu v pustině musel existovat nějaký pádný důvod. Ledacos nasvědčuje, že to bylo něco, o čem nešlo mluvit moc nahlas.
A je tu ještě jedna záhada: fresky na stěnách kostela znázorňují také svastiky, tedy symboly známější pod označením "hákový kříž". Ty si obvykle spojujeme s Hitlerovou NSDAP, ale sotva s obdobím raného křesťanství. Svastika se sice v předkřesťanských dobách vyskytovala velmi často (obvykle jako symbol slunce a štěstí), ale právě proto se jí křesťané až na výjimky úzkostlivě vyhýbali. Stejně jako všem pohanským symbolům.
Kde se vzala v románské stavbě na Proseku?
Kronikářův podivný omyl
Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1541 tvrdí, že důvod vzniku proseckého kostela zná: kníže Boleslav II. (932-999) tu prý usnul a ve snu se mu zjevil jeho strýc svatý Václav. Tou dobou již dávno odpočíval na pravdě Boží zamordován Boleslavem I., tedy otcem našeho ospalého knížete a svým vlastním bratrem. Ve snu Boleslavovi vlídně sdělil, že si pro jeho poněkud násilnického tatíka vymohl u Boha odpuštění.
Pobožného synka to rozradostnilo natolik, že zatoužil na tomto místě nepřehlédnutelným způsobem uctít Václavovu památku. Nechal tedy v rekordním čase postavit kostel sv. Václava, který se podařilo dokončit 17. září roku 970 a o měsíc později ho vysvětil biskup Vojtěch (957-997).
Hájkovo tvrzení později hojně přejímané dalšími autory (včetně Aloise Jiráska) však obsahuje celou řadu nesrovnalostí. Na prvním místě je to skutečnost, že Vojtěch se stal biskupem až roku 983. Vysvěcení kostela ale nemohl stihnout ani jeho předchůdce Dětmar, protože ten jako vůbec první český biskup nastoupil do úřadu roku 973. Odborníci na stavební slohy navíc upozorňují, že kostel nese prvky, které musely vzniknout v pozdější době. Dnes se má za to, že byl postaven až v polovině 11. století, tedy téměř o století později než tvrdí starý kronikář.
Hájek ani na jiných místech své kroniky nevyniká historickou přesností, takže bychom se mohli spokojit s vysvětlením, že i tentokrát neměl s datováním vzniku stavby šťastnou ruku. Jenže kolem kostela sv. Václava existuje několik záhad, které naznačují, že příčiny této nesrovnalosti mohou být hlubší. Nebo dokonce, že o žádnou nesrovnalost nejde.
Posvátný kopec
Prvním vodítkem k ponoru pod povrch záhady může být samotná poloha kostela. I když z oblasti Proseka existují ojedinělé archeologické nálezy už z doby kamenné, skutečná osada tu vznikla až právě v návaznosti na stavbu tohoto románského církevního objektu v 10. století. To už tudy chodila procesí poutníků na Svatováclavské cestě – trase, po níž dal vrah knížete Václava Boleslav I. roku 939 tajně převést bratrovo tělo do Prahy. Právě tady se při tom měl průvod s mrtvým světcem zastavit, protože rozvodněná Rokytka mu bránila v další cestě. Dál postoupili, až když kníže slíbil, že tu postaví kostel zasvěcený bratrově památce. Mezi lidem se pak začal šířit kult svatého Václava, který dal vzniknout poutím do Boleslavi, kde byl zavražděn. Tak to aspoň říká další pověst pokoušející se objasnit důvod stavby kostela v této podivné lokalitě.
Místo je ale zajímavé i jinak. Střeží přístup z údolí Rokytky (a pražské kotliny vůbec) na vrch Ládví, jehož vrchol umožňuje kontrolovat téměř celé střední Čechy. Na sever je odtud vidět Středohoří, na jih kopce nad Sázavou. Možná nikoliv náhodou je v Dolních Chabrech na opačné straně Ládví patrně nejstarší objekt Prahy – menhir dosud nezjištěného stáří.
Ale nejen to. V Dolních Chabrech je také románský kostel Stětí sv. Jana Křtitele, jehož původ spadá do přibližně stejné doby, jako chrámu sv. Václava na Proseku. Má vysloveně "pevnostní" charakter a velmi podobné umístění: tentokrát střeží cestu od Vltavy Drahanskou roklí na vrchol Ládví. Vůbec by proto nemělo překvapit, kdyby tento strategický kopec, případně megalitický komplex, posvátný háj nebo jiný pohanský objekt na něm, hrál významnou roli v předkřesťanských kultech zdejšího obyvatelstva. A kdyby i oba románské kostelíky stály na místě mnohem starších staveb, na které se mělo s příchodem nové víry zapomenout.
Ničte modly!
„Je třeba zničit jenom modly, potom připravit svěcenou vodu, vykropit jí pohanské chrámy a dát do nich ostatky svatých... Pokud jsou tyto chrámy pevně vybudovány, slouží k užitku a je dobré, když přejdou od uctívání kultu démonů k službě pravému Bohu... Když lidé uvidí, že jejich stará místa, kam se chodili modlit, stále stojí, budou ochotněji přicházet, a to již z prostého zvyku, aby uctívali nového Boha...“ To doporučil papež Řehoř Veliký (540-604) celá staletí před tím, než byly vystavěny oba kostelíky na úbočích Ládví. Že se tu postupovalo podle jeho směrnice, ale nepřímo naznačují i osudy protagonistů našeho příběhu.
Svatý Vojtěch, kterému Hájek připisuje vysvěcení kostela svatého Václava, se na sklonku života v duchu Řehořovy směrnice vydal kácet pohanské modly na území pobaltských Prusů. Ti se mu za to roku 997 odvděčili nabodnutím na kopí, což mu nakonec vyneslo svatořečení.
Také svatý Václav podporoval pronikání křesťanství v Čechách, kde boj mezi pohanstvím a novou vírou ještě zdaleka nebyl rozhodnutý. I on za to nakonec zaplatil životem. Zvláštní roli v tom mohou hrát svastiky na stěnách jeho proseckého kostela. U nás se totiž vyskytují pak už jen na výšivkách nalezených v hrobu svaté Ludmily (860-921), jeho babičky, která ho vychovala. I ta se zasloužila o šíření křesťanství u nás – a rovněž za to zaplatila životem.
Tajemství hákových křížů
Svastika se přitom objevuje v mnoha starých kulturách, převážně jako symbol slunce, štěstí, tvořivých sil. Dodnes ji tímto způsobem hojně používají buddhisté. Křesťané se k ní uchýlili jen nakrátko, aby jim posloužila jako zástupný symbol Kristova kříže v dobách pronásledování za časů prvních dynastií římských císařů. To ale skončilo celá staletí před Ludmilou i stavbou proseckého kostela.
Pokud není náhlé objevení svastiky u prvních křesťanů v panovnickém rodu románských Čech jen podivuhodná náhoda, pak to může, znamenat, že při christianizaci zdejšího prostoru působily i myšlenkové proudy, které dosud historické vědě unikají. Například to, že někteří méně ortodoxní badatelé vidí souvislost mezi buddhismem a vírou nejstarších křesťanů.
Spojení svatého Václava se svatým Vojtěchem v Hájkově historce a jejich napojení přes prosecké svastiky na svatou Ludmilu naznačuje, že příběh vzniku kostelíka může nějakým způsobem souviset s potíráním pohanských kultů na prastarém posvátném místě. Lze si pak představit i to, že Václav Hájek v kronice zachytil skutečné události, byť už poněkud přefiltrované tokem času. Například to, že křesťanská svatyně na Proseku opravdu vznikla v jím uvedeném čase, ale nejdřív jako dřevěné provizorium, kaple, dokonce třeba jen kříž. Pak by vše najednou vypadalo úplně jinak.
V takovém případě by za vznikem kostela opravdu mohl stát i Vojtěch, jehož pracovní specializací bylo "kácení pohanských model". Právě tento počin byl z duchovního hlediska významný, a proto byl zaznamenán – i když samozřejmě s vypuštěním skutečného důvodu, proč bylo vybráno právě toto místo. Zvýrazněn by byl naopak odkaz na sv. Václava, v duchu jehož působení se tak dělo. Přestavba do kamenné podoby pak už tak významná nebyla, protože jen stvrdila daný stav. Hákové kříže možná měly zasvěcencům připomenout hlubší myšlenkové proudy, které poháněly Ludmilu, Václava a další zvěstovatelé nové víry.