Martin syn Libor se vrátil domů z Anglie a jako všichni občané navrátivší se z ciziny zamířil do karantény. Zůstal sám doma, Marta se dočasně přestěhovala ke svému příteli. Všechno bylo tak trochu narychlo, improvizovaně.
Když Marta dorazila k Petrovi domů, byla tam jen jeho dcera Lenka a malá Sofie. Petr ještě nebyl doma, teprve se vracel z Prahy vlakem. Ale Lenka o jejím příchodu věděla a vlastně to brala trochu jako vysvobození. Už třetí den byla se Sofií sama doma, protože školka je zavřená. Domluvily se spolu o tom, co budou o víkendu vařit, Lenka si sepsala seznam a vyrazila autem na nákup do nejbližšího supermarketu. A Marta převzala přípravu večeře v kuchyni. S tím, že občas zkontroluje Sofii, která se dívá na televizi. Její kufřík zůstal stát u sedačky neotevřený. Připadala si bezprizorně, ale snad se všechno vyřeší, až přijde Petr domů. Dochutila bramboračku na sporáku, přikryla hrnec pokličkou a dala ji stranou. Bude lepší, když si polévka trochu odpočine, než přijde na stůl. A pustila se do přípravy dvou pomazánek.
Když Petr vrátil domů, jen na Martu kývl a zamířil rovnou do koupelny. Důkladně se vysprchoval a umyl si i vlasy. Po cestě vlakem v době rozpínajícího se viru je to jediné rozumné řešení. Až pak přišel za Martou do kuchyně, aby jí dal pusu a přivítal ji. Krásně voněl. Trochu se k němu přitiskla, ale jen s vědomím, že vedle v místnosti je Sofie.
"Jen řeknu Sofii, že půjdeme nahoru, aby o nás věděla a nehledala nás. Budu potřebovat trochu poradit, jak to uspořádat, aby se ti u mně líbilo. Nic zatím není připravené, když jsme se rozhodli až dneska." pošeptal jí Petr.
Marta jen kývla na souhlas. Ještě prostřela stůl, pak si vzala kufřík a zamířila ke schodišti do patra. Petr se ale vrátil i se Sofií. Ta dokonce oželela televizi, jen aby se podívala, kde bude babička u nich bydlet. Prostě malá zvědavka. Od té doby, co tu byla Marta naposledy, Petr trochu dozařídil pokoj, který používal jako pracovnu a občas i jako provizorní fotografické studio. Martě se líbilo, že byl krásně světlý a měl velký balkon do zahrady. Na pracovní stůl si položila svůj notebook. V ložnici se nic nezměnilo, jen Petr rozpačitě sbíral své poházené svršky a strkal je do koše na prádlo. Jedna skříň pro ni byla volná, stejně jako jedna skřínka v koupelně. Sofie se jim stále pletla pod nohy a při všem asistovala. A občas jejich rozpačitost zpestřila nějakou hláškou nebo dotazem. Petrovu se podařilo ji odvést dolů, až když se šla Marta osprchovat. Potřebovala ten dnešní den ze sebe také trochu spláchnout. Pak si vzala na sebe jednoduché domácí šaty a hned se cítila o trochu lépe. Petr se zatím snažil převlékat postele. Byl to trochu nerovný boj, srovnat deku v povlaku se mu nedařilo. Spolu jim to šlo lépe. Čistě povlečené a voňavé lůžko jakoby je přitahovalo. Ale stihli se jen obejmout a políbit a už je Lenka volala k večeři. Jakoby se role dětí a rodičů vyměnily. Nemají pro sebe ani chvilku klidu...
Petr si po večeři pustil zprávy v televizi, Marta pomohla Lence s úklidem nádobí po večeři. A pak šla nahoru, aby zavolala Liborovi. Chtěla vědět, jak se doma zabydlel a zda něco nepotřebuje. Nepotřeboval a byl trochu nervozní z maminčiny péče. Radši jí dobrovolně vyprávěl o tom, jak prožil poslední dny v Londýně. Bylo to smutné loučení, ale nějak to zvládl. Teď je rád, že je doma. Ani ta karanténa mu nevadí, stejně si musí v hlavě srovnat, co bude dělat dál. Dnes se jen těší, jak se zase pořádně a v klidu vyspí. Marta se na pohovce trochu zamyslela. Někdy se dlouho nic neděje, člověk je tak trochu nesvůj z toho každodenního pohodlného stereotypu, ale pak se začnou valit změny jedna za druhou. Když se o vánocích narodila její vnučka Ema, všichni byli šťastní a nikoho nenapadlo, že ji za pár týdnů čeká náročná operace. Naštěstí už se zase směje na svět a řádí jako malý čertík. S tím, že se Libor po skončení studia ožení a zůstane v Anglii, se Marta smutně smířila už loni. Ještě před měsícem by ji nenapadlo, že se Libor místo toho vrátí domů. A dnes je to realita, se kterou se musí taky nějak vyrovnat. Před rokem také nevěděla, že existuje nějaký Petr. A ještě nedávno byl vztah mezi ní a jeho dcerou docela napjatý. A teď ji Petr s nečekanou samozřejmostí včlenil do své rodiny. A jak se cítí ona sama? Vlastně po dlouhé době dobře. Je ráda, že její život má smysl. Je ráda, že ji někdo potřebuje i že je někdo nablízku, když potřebuje pomoc ona. Je ráda, že může s někým sdílet své drobné radosti. Je ráda, že se projasnily vztahy mezi ní a jejími dětmi. A je moc ráda, že do jejího života vstoupil Petr. Měla by mu to říct.
Pozdě večer ji Petr objevil spící na pohovce a atelieru. S telefonem vedle na polštáři. Domyslel si, že telefonovala a pak tu prostě usnula. Ostatně její kladný vztah ke spánku za jakýchkoliv okolností znal a docela obdivoval. Sám měl s usínáním mnoho let problémy, ale kupodivu se to zlepšilo, když byl s Martou. Asi je ta její radostná spavost tak trochu nakažlivá, usoudil v duchu. Marta se probrala, ale jen tak trochu, aby se přesunula do ložnice. Rychle se svlékla a vklouzla s Petrem do postele. Vnímala tu příjemnou vůni čistého povlečení. Vnímala příjemné doteky teplého Petrova těla. Snažila se přemluvit své tělo, aby ještě zůstalo chvíli vzhůru. Ale bylo to marné. Něco zamumlala, snažila se omluvit Petrovi, kterému se evidentně spát nechtělo. A definitivně usnula.
Probudilo ji slunce venku za okny. Během vteřiny si uvědomila, kde je. Ráno je její mysl bystrá. Otočila se ke spícímu Petrovi. Ráda ho pozorovala během spánku. Zdálo se jí, že vypadá trochu jinak než v běžné realitě. Zrovna dnes v něm viděla kluka, který hraje s kamarády fotbal, i mladíka, který se důležitě prohání na své první motorce. Věděla, že Petr je svým založením sova. Na rozdíl od ní je večer plný energie, ráno si však rád pospí a nádherné východy slunce mu až tak moc neříkají. Radši se znovu překulila na druhou stranu, aby ho svým pohledem nehypnotizovala, a vzala do ruky mobil. V rozporu se svým naladěním tam však nacházela jen samé negativní zprávy o rozpínajícím se koronaviru. Naštěstí to přerušil jemný polibek do týla. Překvapilo ji příjemně, že Petr je už vzhůru. I že je už vzrušený. Stačilo pár doteků na správná místa a rychle ho doháněla. Svlékl jí košilku, aby mu nic nepřekáželo při vnímání a laskání jejího těla. Martě se líbilo, že tentokrát byl aktivní a vynalézavý. Ochotně se mu přizpůsobovala, bylo to pro ni něco nového a intenzivně vzrušujícího. Vida, jak je dobré si na sex chvíli počkat! Se stoupajícím vzrušením klidně ztrácela schopnost reálného uvažování. Teď už si přála jediné, vystupňovat vzrušení ke společnému orgasmu.
Když Marta s Petrem společně snídali, přišla do kuchyně i rozespalá Lenka v pyžamu. Asi také sovička po tatínkovi, napadlo Martu a usmála se na ni. I Petr na toto téma zažertoval:
"Copak jsi dělala v noci, že jsi tak rozespalá?"
Lenka nikdy nešla daleko pro odpověď: "V noci jsem spala, ale ráno mě cosi vzbudilo. Ale když se podívám na vás dva, tak je mi to jasné. Záříte jako dvě sluníčka."
Petr se zatvářil rozpačitě, ale Marta se na Lenku znovu usmála. Dobře, že to Lenka bere s nadhledem. Ranní snídaňový dýchánek doplnila i Sofinka, která přiběhla z koupelny a vrhla se ke stolu.
"Dobré ráno mami, dědečku a babičko Martičko kytičko." řekla dětsky upřímně.
"Proč kytičko?" zeptala se Lenka.
"Protože babička má doma plno kytiček a tady žádné nejsou. Tak je to babička kytička." uplatnila Sofie svou logiku.
Něco na tom bylo. V tomhle domě nebyla jediná květina, snad až na tu sakuru namalovanou na zástěně v atelieru. Ale Lenka měla velký květinový plán.
Počasí bylo na polovinu března nezvykle teplé a slunečné, a tak všichni trávili dopoledne na zahradě u domu. Tedy na budoucí zahradě. Loni, když se sem přistěhovali, bylo už na zahradu pozdě a při rekonstrukci domu na ni prostě nebyl čas. Teď společně objevovali, co na zahradě zbylo po původních majitelích. Zatímco Lenka žádné praktické zkušenosti s pěstováním čehokoliv neměla, Marta své zkušenosti uplatnila. Rozpoznala záhon trvalek, který bude dobré zachovat a zrekonstruovat. Navrhla připravit co nejdříve zvýšený bylinkový záhon. A našlo se i místo pro odpočinkové zákoutí s lavičkou.
Víkendovou idylu však narušily zprávy o šířícím se koronaviru a zpřísňujících se opatřeních. Martě začínalo být jasné, že je třeba se rozhodnout, jak bude za těchto podmínek fungovat její malá firma. Ještě, že na to nebyla sama a mohla to celé probrat s Petrem. Vymýšlením, jak bude firma fungovat dál alespoň v omezeném režimu a bez ohrožení zdraví zaměstnanců, strávili zbytek víkendu. Během neděle se Martě podařilo postupně kontaktovat každého pracovníka a domluvit s ním režim, ve kterém bude fungovat. Nakonec se nějaké kompromisní řešení našlo skoro u každého z nich. Jediné, co nemusela řešit, bylo dostatečné množství ochranných prostředků. Roušky, respirátory i ochranné oblečení měla na skladě, protože se běžně používalo při náročnějších úklidových pracích.