Přiletěli jako vždy a usedli do hnízda na nejvyšší komín. Dělají to tak každý rok. Vůbec jim nevadí, že tady také poletuje nějaký virus. Dívají se dolů na těch pár lidí, co občas projdou městem, a diví se, proč je jich tak málo, když přece venku svítí krásně sluníčko. Také se diví, proč se ti lidé maskují a mají na obličeji takové divné hadry. Asi je to jejich taková nepochopitelná hra . No co, myslí si, my jsme nahoře, nás se to netýká.Co si ti lidé, ale všechno nevymyslí.
Čápi se chystají vyvést novou rodinu a opravdu je vlastně vůbec nic jiného nezajímá.. Svět je pro ně úplně v pořádku, jejich komín stále stojí, mají se rádi a těší se na svoje děti. Ať si ti lidé tam dole dělají co umí.
Ano, lidé ve svých rouškách opravdu sotva vidí na cestu, natož zvedat hlavu a dívat se na komín. Každý je zahleděný do sebe, do svého strachu, a snaží se dodržovat od ostatních lidí správnou vzdálenost. Ale to není pro lidi dobré vůbec. Musíme zvednout hlavu a podívat se nahoru, nahoře probíhá normální život. Je to naděje a my se můžeme těšit, že jednou se ten těžký mrak rozptýlí a my se budeme opět na sebe usmívat bez toho zatraceného hadru a budeme se opět milovat a objímat.
Vždyt´ přece naděje umírá poslední, a když se jí budeme zuby nehty držet, tak jednou určitě zvítězíme.