Také já se chci přidat ke vzpomínkovému tématu.To vzpomínání není moje, ani být nemůže, vzhledem k mé maličkosti. Vyprávěla mi to maminka.
Můj dědeček byl sklenář a prý hodně dobrý. Vybrali si ho proto, aby opravil zasklení barevných oken v Chrámu svatého Víta v Praze. Výšky se dědeček nebál, a zasklíval tedy nahoře barevná okna, když najednou zasvítilo prudce slunce do okna a dědečkovi do očí a odchlípla se mu sítnice. Nevím, jestli je to úplně dobrá diagnóza, ale dědeček oslepl. Byla to pro drobného řemeslníka úplná katastrofa, ale o tom pokračovat nebudu.
Teď tedy k té vzpomínce. Když jsem se narodila, tak už dědeček neviděl, tak si mne prohlédnout nemohl, ale měl prý z mého narození velkou radost.Musel si mne ale prohlížet jenom rukama a říkal prý vždy: "Kde jsou ty moje nožičky, kde jsou ty moje ručičky."
Když už jsem začala vnímat, tak dědeček mezitím zemřel, a tak vlastně ani já jsem ho nikdy nespatřila. Ještě dnes je mi to líto.