Bohužel teď nejsou lidi,
málokoho přes den vidím:
samu sebe v zrcadle –
rysy trochu povadlé;
pod oknem školku bez dětí,
jednoho chodce vzápětí,
zvolna se plouží tramvaje –
siluet pár v nich sotva je;
pak auto k domu přijíždí,
(smutně se drbu na hýždi),
v parku jsou prázdné lavičky,
chybí mi na nich babičky.
Fakt to všechno vidím z okna -
to je tedy klika notná,
když mám své blízké vzdálené
a je mi smutno, ne že ne.