Jelikož se jednalo o jednu nit, nemohly se od sebe moc vzdálit (ačkoliv tenkrát neexistovaly výjezdní doložky, které v naprosté většině uděleny nebyly, neexistovaly v té době koronavirové zábrany, ale na druhé straně nebylo tehdy dost cestovních kanceláří). Ani Čechov své tři sestry nerozdělil a ty sedíce na kufrech skandovaly svorně: Do Moskvy, do Moskvy!
Závist, škodolibost a pohrdání jsou propojeny jednou pupeční šňůrou a dokonce při magnetickém zobrazení závisti můžeme dost přesně odhadnout, jak velká bude škodolibost, až objekt naší závisti se ocitne v blátě. Závist je bolest, pohrdání je sehraná role vítěze, ne vždy prožitá, a škodolibost (v mezinárodním slovníku zvítězilo německé Schadenfreude, které dokonce má tak silnou pozici, že v některých jazycích – zejména odborných – nemá překlad do jazyka rodného) je radostný prožitek, za který se plno lidí dodatečně stydí (a to je stejně nesmyslné, jako stydět se za slzy nebo za smích).
S odvahou hraničící s drzostí převyprávím zde z paměti vylovený epigram Jana Nerudy:
Já, když se Prahou sem tam drožkou drdám
Já, těmi, kteří chodí pěšky, nepohrdám.
A když jda pěšky ty v té drožce vidím,
já jim to ale vůbec nezávidím.
To je postoj, který je nad věcí a svědčí o vysoké emoční inteligenci; lidé trpící závistí jsou na druhém konci tohoto spektra. Zajímavé je, že výzkumy provedené na těch, co nešťastně uvízli v pavučinách sociálních sítí, ukazují, že víc si tam lidé závidí zážitky (třeba tu projížďku drožkou) než hmotné zisky. Závist je bolest a v mozku se promítá do těchtýž míst, jako psychická komponenta zranění (gyrus cinguli), zatímco škodolibost rozsvítí to místo, které se obecně nazývá „jádro odměny“.
Závist je pojímána jako sociální emoce, která nás žene na sociálním žebříčku k postupu výš, Jsou takoví, kteří vidí „pozitivní“ závist vedoucí k napravení chyb a zlepšení chvalitebných vlastností, a „negativní“ závist, která netouží po ničem jiném, než vidět objekt své závislosti ponížen, zničen, udupán. jakkoliv to zní hezky, co se týče mozkové práce, tyto dva typy se neliší a jejich společným jmenovatelem je bolest.
Člověk je bytost hedonistická a všechny nectnosti, dříve trefně nazývané hlavními hříchy, jimiž může tyhle choutky naplnit, jsou zabaleny a tedy částečně skryty v líbivé embaláži, závist ale společensky ceněna není. Čím dříve se jí zbavíme, tím dříve se sice zbavíme také zlomyslného potěšení z toho, jak si jiný nabije hubu, ale tím blíž budeme mít k dosažení duševního míru a pohody.