Senioři bezdomovci. Problém, o kterém se nemluví
Ilustrační foto: pinterest.com

Senioři bezdomovci. Problém, o kterém se nemluví

15. 5. 2020

Přepsali byty či domy na děti či vnoučata, ale ty nesplnily slib, že se o ně ve stáří postarají. Nebo byli celý život lehkomyslní, pili, nemysleli na budoucnost. Nebo udělali nějakou chybu. Teď za to pykají. Ve vysokém věku se z nich stali lidé bez domova. Takových případů přibývá.

Karlovi je šestašedesát, přišel kvůli nezdravému životnímu stylu o nohu, je vážně nemocný, ale nemá nikoho, kdo by se o něj postaral. Nemá ani kde bydlet. Leží v léčebně dlouhodobě nemocných a sociální pracovnice řeší, co s ním bude dál, zda  pro něj sežene místo v nějakém domově pro seniory. „Jsem bezdomovec. Tak ano, částečně jsem si to zavinil sám. Pil jsem, střídal jsem ženské. Ale vždy jsem dost vydělal, o dceru jsem se vždy postaral,“ vypráví. Celý život pracoval na Ostravsku v těžkém průmyslu, měl vlastní byt v paneláku. Ten ovšem před pěti lety přepsal na dceru. „Byla po rozvodu, v těžké situaci. Měla dluhy. Tak jsem jí chtěl pomoct a ten byt jsem jí dal, aby se jím mohla zaručit za půjčku, kterou ty dluhy splatí. Jenže pak si našla chlapíka, který mě z toho bytu prostě vyrazil. Vím, že pro ně muselo být těžké žít tam se starým chlapem, který si rád přihne, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě z toho bytu vyhodí,“ vysvětluje. Nějakou dobu přebýval u kamaráda, jenže ten mu dal po pár měsících najevo, že už je u něj dlouho. „Následovala ubytovna. Tam jsem platil za malinký pokoj přes deset tisíc měsíčně, k tomu jsem měl ještě nějaké splátky, žádnou rezervu, žádný byt, no zkrátka jasná cesta do průšvihu,“ vzpomíná. Průšvih opravdu nastal, když propadl pití tak, že skončil na ulici. Přebýval s dalšími bezdomovci u řeky Odry v přístřešku mezi křovinami. Jenže pak už byl v tak špatném stavu, že sami jeho parťáci o něj dostali strach a volali záchranku. Skončil v nemocnici. Přišel o nohu. Vyšlo najevo, že je bezdomovec. Dcera se k němu nehlásí, sociální pracovnice ji sice kontaktovaly, ale uvedla, že závazky vůči otci necítí.

Smutný výjimečný příběh, za který si jeho hlavní aktér může sám? Může. Ale každý v životě udělá nějakou chybu. Někomu se pak vrací celý život. A právě lidmi vyššího věku nyní takových přibývá.  Organizace Naděje, která poskytuje pomoc lidem v nouzi, uvedla, že počet lidí ve věku nad šedesát pět let mezi bezdomovci výrazně roste. Petr Sak, spoluautor knihy Sociologie stáří a seniorů tvrdí, že seniorů jsou mezi lidmi bez domova tisíce. „I když za každým příběhem bezdomovce je vidět osobní selhání, lehkomyslnost,  chybná  životní strategie, přesto nelze nevidět odpovědnost společnosti. Bytová politika státu dovedla určitou  skupinu seniorů k situaci, kdy po celoživotním placení na důchod nyní ze svého důchodu nejsou schopni zaplatit nájemné a s provozem bytu spojené poplatky,“ uvedl.

„Na lince důvěry zaznamenáváme často dotazy lidí, kteří se dostali do finanční nouze, často jde o desítky seniorů, kteří jsou na pokraji bezdomovectví,“ řekl Jan Lorman ze společnosti Život 90, která pomáhá lidem vyššího věku. Zdůvodnil to tím, že řada lidí nepřemýšlí nad tím, jak budou žít, když se jim odchodem do penze skokově sníží příjmy. „Nemají vypořádány finanční záležitosti. Někteří udělali chybu, byli důvěřiví, přepsali byty na příbuzné, kteří se o ně nepostarali. Mnozí se jednoduše dostali do krize tím, že měli velké byty, tedy velké náklady na bydlení a nebyli schopni je utáhnout, ale problém neřešili,“ vysvětlil.

Osmapadesátiletá Ivana je v situaci, kdy jí hrozí, že nebude mít kde bydlet. Nikdy neměla vlastní byt, vždy žila v nájmu. V pětaapadesáti přišla o práci úřednice a vzalo ji to tak, že začala pít. Po roce se utápěla v alkoholu natolik, že ji přítel přesvědčil k léčení. To podstoupila, ale přítel ji mezitím opustil. Ivana nemá děti. Po návratu z léčebny měla dluh na nájemném. Nesplatila ho, takže dostala z bytu výpověď. „Majitel řekl, že se mám do dvou měsíců vystěhovat. Je to slušný chlapík, několikrát mi s nájmem počkal, když jsem byla v krizi. Vím, že jsem si svou situaci zavinila sama. Neměla jsem nic naspořeno, ani jsem nic neřešila na úřadech,,“ říká Ivana, která nyní bydlí v zahradním domku své známé. „Nechá mě tady, je hodná. Ale nevím, co bude, když přijde zima. Není tady topení. Navíc mám nějaký nepořádek v papírech, tak ani nevím, na co mám nárok. Zkusím si najít ještě nějakou brigádu, jinak skončím na ulici,“ říká Ivana.

Logickým řešením pro starší lidi bez domova se jeví zařídit si pobyt v domově pro seniory. Mají na něj stejný nárok jako každý ostatní, jde jen o to splňovat zdravotní a sociální podmínky, které mají jednotlivé domovy pro přijetí nastaveny. Potíž je v tom, že podobná zařízení jsou přeplněná, na místo se často čeká i několik let. Větší šanci se do nich dostat mají lidé, kteří jsou skutečně v nouzi, to znamená ve špatném zdravotním stavu a navíc se o ně příbuzní nedokáží postarat. Potíž je v tom, že toto by sice senioři bezdomovci splňovali, ale velká část z nich pije, není zvyklá dodržovat pravidla slušného soužití, zkrátka, život na dně společnosti je velmi často odnaučil pravidlům slušného chování. A tak většina domovů pro seniory má v kritériích pro přijetí uvedeno, že žadatel nesmí pít, narušovat pravidla slušného soužití, zkrátka, být takzvaně problémová osoba. Takový žadatel zkrátka není žádoucí. Navíc, mnoho lidí na ulici je v takovém stavu, že především vůbec nejsou schopni si žádost o pobyt v takovém zařízení vyřídit, musel by to udělat někdo za ně.

A tak existují lidé, jako například pan Petr, třetí z trojice, která v tomto textu dokládá, že stát se bezdomovcem v seniorském věku není něco, co se takzvaně slušnému člověku rozhodně nemůže stát. Celý život pracoval jako mistr ve strojírně, měl pěkný plat, manželku, syna, rodinný domek. Žena mu zemřela a Petr se rozhodl domek přenechat synovi a snaše. Šel do nájemního malého bytu. Jenže když odešel do penze, nájemné se mu stále  zvyšovalo, až ho nebyl schopen platit. „No, přiznávám, pár měsíců jsem se na to vykašlal, protože jsem prostě měl vztek, že jsem se dostal do takové situace. Takže mi narostly dluhy asi na čtyřicet tisíc. Poslali na mě exekutora. Já dělal mrtvého brouka, takže nakonec dluh byl asi sto tisíc. Styděl jsem se to někomu říct, nějak to řešit. Něco jsem splatil z úspor, ale to nestačilo. Pak nastalo klasické kolečko po ubytovnách. Ztratil jsem kamarády z dřívějška, jejich ženy jim zakázaly kamarádit se s chlapíkem, který se dostal na dno. Když jsem poprosil syna, jestli bych se nemohl vrátit do našeho domku, řekl, že snacha si to nepřeje, že by to nedělalo dobrotu. Tak jsem se nastěhoval k chlapíkovi, kterého jsem znal z hospody. Žiju u něj, platím mu za nájemné celou penzi, vím, že jsem pro něj výhodný. Ale přesto,  jestli mě jednou vyhodí, skončím prostě pod mostem jako ti lidé, kterými jsem dříve opovrhoval. Protože z penze mi ještě pořád strhávají dost vysokou částku na exekuci. A vlastně je mi to už jedno. Vím, že jsou spolky, které se snaží lidem jako jsem já pomáhat, ale já si už říkám: dejte mi všichni pokoj,“ vypráví Petr.

dluhy práce psychika
Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.