Starala se tam také o šestadevadesátiletou tchyni. A má i nemocnou maminku, které je 93 let.
Zlomový rok ve Věřině životě byla padesátka. Do té doby pracovala jako řidička autobusu. Vyučila se sice aranžérkou, ale po rozvodu potřebovala uživit děti, tak si musela najít výnosnější práci. A tak řídila autobus, ale pak ji zradilo zdraví. Jenže, jak už to bývá, po zlém přichází i to dobré, a tak se v té době seznámila s Italem, který pracoval v Česku. Žili spolu dva roky, pak ho firma povolala zpět do italské pobočky. Věra odjela s ním. Bylo jí padesát a začínala žít nový život.
Jenže v cizí zemi se obvykle dobrá práce získává těžko. A tak se Věra začala věnovat úplně jinému oboru. Začala se v Itálii starat o nemocné seniory jako domácí pečovatelka. Pro jednu rodinu pracovala čtyři roky, pak působila v dalších a také chodila jako společnice k jisté dámě do domova seniorů. Nyní je v penzi, žije v Česku, ale téma péče o staré lidi, ji neopouští. Stále má maminku. V jejich rodině se totiž považuje za samozřejmost, že o seniora je třeba se starat.
V tomto případě leží hlavní péče o mámu na Věřině sestře, která po smrti tatínka začala žít s matkou společně. Věra za nimi jezdí, pomáhá, ale hlavně o své mamince umí pěkně vyprávět: „Maminka se narodila v roce 1927 ve znamení Lva a jako lev se bila o život. Její maminka byla chudá vdova bez majetku. Žily v obecním chudobinci, babička vykrmovala husy a ty pak prodávala na trhu. Maminka se šla vyučit krejčovou, kromě učení ale musela i posluhovat mistrové v domácnosti. Moc se jí tam nelíbilo, ale to už dospěla a seznámila se s tatínkem, kterého okouzlily její krásné dlouhé kaštanové vlasy. Mamince nevadila jeho počínající pleš a hned byla svatba.“
Následovalo stěhování, protože Věřin tatínek byl voják. Ale když přišlo na svět čtvrté dítě, maminka řekla dost a usadili se. S rodinou žila i babička, takže Věře a jejím sourozencům od dětství připadalo naprosto normální, že žije několik generací pohromadě a že péče o starého člověka je přirozená věc. „Babička zastala v domácnosti hodně práce, báječně vařila, pletla, háčkovala, chystala nám svačiny. Rodiče tak měli čas při práci studovat. Maminka udělala večerní zdravotní školu, tatínek strojní průmyslovku. Když babička zemřela, moc nám chyběla. Maminka ve zdravotnictví pracovala až do důchodu. Když se blížil, rozhodla se, že nebude sedět v činžáku, přesvědčila dokonce i pohodlného tatínka ke stavbě chaty a přibyl i pejsek na mazlení, když jsme už my děti z mazlení s maminkou vyrostly. Tatínek tvořil ze dřeva, zastával mužské práce, maminka vše ostatní. Když tatínek před deseti lety zemřel, k mamince se přestěhovala moje sestra. Starají se jedna o druhou. Maminka velí domácnosti, sestra zastává funkci hlavního zásobovače, uklízeče, manažera i zdravotní dozor. Obě mají problémy se zdravím, ale nemocem se nepoddávají. Maminka trénuje mozek luštěním křížovek, sledováním naučných pořadů, čtením knih. Každý rok od časného jara se holky nastěhují na chatu, užívají zeleně a vydrží tam do podzimních plískanic. A já se už nemohu dočkat, až tam za nimi pojedu,“ vypráví Věra.
Váží si toho, co sedmdesátiletá sestra pro maminku dělá, protože ví, jak je péče o staré lidi náročná. Je to téma, o kterém umí zajímavě vyprávět. „Člověk, který se stará o starého nemocného člověka, to musí dělat nenápadně, tak, aby si starý člověk neuvědomoval, že všechna zodpovědnost leží na tom mladším. Je to velmi náročné na psychiku a záleží na tom, jaký máte vztah k člověku, o kterého se staráte. Ne vždy je starý člověk hodný dobráček. Stává se, že víte, že říká hlouposti, ale nemůžete mu to prostě říct. Je třeba umět z takových situací vybruslit. Na jedné straně je to těžké, ale na druhé straně je pak hezké, když vidíte, že starý člověk je spokojený, v pohodě. Pak cítíte uspokojení z toho, že jste mu zpříjemnili život,“ říká.
Uvědomuje si, že ne všichni lidé jsou schopni se o staré nemocné příbuzné starat. „Pokud lidé musejí ještě chodit do práce a jejich rodiče potřebují celodenní péči, je to problém. Mnozí nemají na to, aby se mohli zůstat doma, natož si zaplatit pečovatele. V Itálii to funguje tak, že tam má pečovatelka normální pracovní smlouvu s rodinou. Oni mi platili za to, že jsem se starala o jejich příbuzné. Já paní krmila, přebalovala, byla jsem s ní celý den a její rodina za mě normálně platila daně, zdravotní pojištění. Měli na to k dispozici její důchod. Pro mě to bylo regulérní zaměstnání. Myslím, že v tomto směru by se u nás legislativa měla změnit a tento systém by mnoha lidem vyhovoval,“ vysvětluje.
A její postoj k péči o staré a nemocné nejlépe vyjadřují tato její slova: „Víte, já věřím, že i lidem, kteří vypadají, že je jim už vše jedno, třeba v hlavě něco zůstalo. Že bychom se měli snažit, aby byli klidní, spokojení. Myslím, že to úsilí a námahu, které práce o ně vyžaduje, za to stojí. Nejhorší je, když se lidé cítí osamělí. A tak se určitě cítí ti, kteří jen sedí v domovech důchodců, zírají do stěny a čekají na smrt.“