Toto jsou poslední dvě básně, které jsem zařadil do svého studentského románu Zrcadlo nesplněných přání, který byl zveřejněn zde na íčku, v srpnu až říjnu minulého roku.. Nyní je zde uvádím samostatně. Jejich autorem je ústřední postava románu, student Karel, který je píše své dívce..
Náruče Venuší
Město už usíná, poslední sklenka vína,
Polibky milenců a náruč Lochotína
Noc dýchá podzimem a Prokop půlnoc zvoní.
Ještě mě obejmi, tvá náruč touhou voní.
Nebe i s hvězdami vklouzlo ti do vlasů
Kolika polibky zaplatit za krásu?
Té noci bez konce, té noci bez slávy
Démanty očí tvých položím do trávy
Zástupy milenců do hvězd se vkrádají
Jdou světem bez konce, tiše a potají
Náruče Venuší těhotné touhou
Tou nocí zahoří, tou nocí dlouhou
Girlandy neonů a město pod námi
Budem se milovat až mezi hvězdami
Plášť noci zakryje ruměnec ve tváři
A tělo Venuše do noci zazáří
Náruč milenců
V náruči milenců
usíná zvolna čas,
lehni si vedle mne.
Slyšet chci jen Tvůj hlas.
Políbím úsměv Tvůj
i slzu ve tváři.
V paprscích měsíce
tvé tělo zazáří.
V náruči milenců
umírá zvolna hlas.
Řekni mi, má milá,
Proč tolik spěchá čas?
Podej mi svoji tvář,
plášť noci skryje sen.
Teď se chci, má milá
milovat s tebou jen.