Na Štědrý den mé dvě děti už nemohly dospat, tak se strašně těšily na večer. Vyskočily z postele a hurá k televizi koukat na pohádky. To mně se vstávalo těžce, protože se mi v noci s těhotenským břichem špatně spalo. Už jsem dítě deset dnů přenášela. Trochu mě to znervózňovalo, už jsem chtěla mít porod za sebou a taky sourozenci se nemohli dočkat miminka, ale moje sestra si z nás dělala legraci, že to bude kluk a potřebuje ještě nějaký den, aby mu narostl pinďourek.
Dokulila jsem se do kuchyně a pustila se do příprav na štědrovečerní večeřoi, ale manžel se na to nemohl koukat a vyhnal mě z kuchyně, že to udělá sám. Prý si mám jit odpočinout a dohlédnout na děti, ať hezky nastrojí stromeček v obýváku. A tak nám den vesele ubíhal v klidu a pohodě. Konečně jsme zasedli ke slavnostní večeři. Manželovi se moc povedla a jen co jsme dojedli, zazvonil zvoneček. To byla ta chvíle, na kterou se děti tak těšily. Vrhly se na dárky pod stromečkem a měly z nich velkou radost.
Jen já jsem nervózně poposedávala, bylo mi nějak divně. Ale to už mi bylo dřív několikrát - a porod se nekonal, jen "poslíčci". Do kostela na půlnoční mši nechodíme, tak jsme se potěšili s dárkama, podívali na televizi a šli spát. Sotva jsem zalehla do postele, musela jsem zase vstát, poslíčci začali být intenzivnější. Vzbudila jsem manžela. "Pepo jedem, už je to tady! " Ále spi, to už jsi říkala pětkrát". Trvala jsem na svém, a tak jsme zavolali sanitku. Naštěstí přijela brzy, protože bolesti začaly být velmi intenzivní.
Do porodnice to bylo pár kilometrů, jenže mě se zdála být cesta nekonečná. Ale stihli jsme dojet včas. A tak začal náš malý Pepíček poprvé řvát pár minut po půlnoci 25. prosince. Byl to pro mně ten nejkrásnější vánoční dárek. Jen Pepíček, jak začal rozum brát, si dodnes stěžuje, že dostává jen vánoční dárky a k narozeninám nic.
