Můj tatínek měl jeden zvyk, na který si pamatuji dodnes. A také se dodnes trochu stydím za to, že jsme se mu kvůli tomuto zvyku se sestrou občas smály. Bylo to v období naší puberty, kdy se nám zdálo na starší generaci nepochopitelné a směšné skoro všechno. Když tatínek odcházel z domu a už stál oblečený v předsíni, poklepal si na všechny své kapsy a přitom pronesl své zaklínadlo "jedna, dvě, tři, čtyři, pět". Pak většinou v klidu odešel, nebo si doplnil do jedné z kapes to, co mu chybělo. Kontroloval si totiž tímto způsobem všechno, co si má vzít s sebou. Klíče, peněženku, občanku, brýle a kapesník. Jak si my zralejší pamatujeme, občanka tehdy nebyla malá plastová kartička, ale malá tmavě červená knížečka s tvrdými deskami. A také bez kapesníku tatínek nikdy neodešel.
Nedávno jsem přistihla sama sebe, že před odchodem z domu hledím do své kabelky a používám úplně stejné zaklínadlo "jedna, dvě, tři, čtyři, pět". Klíče a peněženka zaujímají na mém seznamu stejná přední místa, ale na třetím se místo občanky uhnízdil mobil, nezbytná součást současného života. Prostě geny člověk nezapře, jak říkávala jedna moje bývalá kolegyně v práci.
Tento týden si užíváme s vnoučaty, která jsou s tatínkem na naší chatě. Každé ráno nakoupím, uvařím, zabalím a pak s manželem vyrážíme za nimi. Chatu máme naštěstí blízko, autem tam dorazíme za pár minut. Stejně tomu bylo i včera. Když jsme do auta naskladnili dvě tašky s jídlem a dva kanystry s vodou, s úlevou jsem usedla na sedadlo spolujezdce. Do klína mi sklouzla kabelka, kterou jsem měla přes rameno. Instinktivně jsem do ní nahlédla, ale mobil v ní nebyl. Trochu mě to zneklidnilo, byla jsem přesvědčená, že jsem si ho tam dala. Ale jistá jsem si nebyla. Domů se mi pro něj vracet nechtělo, tak jsem se rozhodla, že to bez něj prostě celý den vydržím. Zvládla jsem to v pohodě, moje zlatíčka mě stoprocentně zaměstnala.
Když jsme se k večeru s mužem vrátili z chaty domů, poseděli jsem ještě chvíli na zahrádce u místní hospůdky a dali jsme si jednoho Gambáče. Po teplém letním dni plném nezvyklých aktivit s malými dětmi to byla malá odměna, která mě přivedla do mírně povznesené nálady. Jakmile jsme otevřeli dveře bytu, zodpovědně jsem vrhla svůj první pohled na stůl. Ale mobil na něm neležel. Zpozorněla jsem. Vždyť jsem si byla skoro jistá, že tam musí být. Vždyť jsem se ještě tady u stolu do něj dívala na předpověď počasí! Jako blesk jsem prolétla všechny místnosti a zkontrolovala obvyklá místa, kde by se mobil mohl vyskytovat. Nikde nic. Moje zneklidnění vzrostlo. Požádala jsem manžela, aby mi na mobil zavolal. Oba jsme měli našpicované uši, proběhli jsme všechny místnosti, ale žádné zvonění jsme neslyšeli. Zneklidnění se změnilo v paniku, provázenou představami, co všechno mě čeká, když svůj mobil nenajdu. Prohledávala jsem v bytě všechna možná i nemožná místa s nadějí, že by tam mohl být. Vybitý, tichý a zapadlý. Dokonce jsem zoufale a nesmyslně šťourala tyčí pod sedačkou, opět bez výsledku. Asi jsem vypadala jako hromádka neštěstí, když se do procesu svou mužskou logikou zapojil manžel a poradil mi, že se dá mobil "nějak lokalizovat".
I usedla jsem k počítači a radila se se strýčkem Googlem. Když jsem se dozvěděla, že se mobil sice lokalizovat dá, ale musí na něm být zapnutý datový přenos, tak jsem se docela normálním ženským způsobem rozbrečela. Ani nevím, jakou roli v tom sehrál nezapnutý datový přenos, jedno desetistupňové pivo či únava z celodenního pohybu anebo obava z nečekaných starostí na obzoru. Slzy mi často přinášejí úlevu, ale někdy i dobrý nápad.
Postupně jsem si srovnala v hlavě všechno, co jsem toho rána dělala se svým mobilem. Určitě jsem volala před odjezdem na chatu synovi, abychom so upřesnili, co je potřeba přivézt. Posílala jsem i jednu zprávu kamarádce. A před odjezdem jsem se dívala na počasí a kontrolovala, zda mám mobil nabitý. Mobil tedy musel být doma a "zmizel" někdy mezi tímto okamžikem a dobou, kdy jsem usedla na přední sedadlo auta. Vyrazili jsme s manželem do garáže. S nadějí, že ho najdeme někde v autě. Nebudu vás dál napínat, byl tam. Nedovedete si představit mou radost, když jsem ho slyšela vyzvánět odkudsi z útrob automobilu. Po chvíli nervózního hledání pod sedačkami ho manžel objevil ve škvíře u zadního sedadla. Musel mi vypadnout z otevřené kabelky v okamžiku, kdy jsem do mezery před zadními sedadly umísťovala kanystry s vodou. A já jsem si toho prostě v zápalu boje s kanistry nevšimla!
Radost ze shledání byla veliká. Dokonce tak veliká, že jsem se donutila zkontrolovat, že se obsah mého mobilu pravidelně zálohuje, zapnula jsem si datový přenos a krok za krokem jsem si vyzkoušela, jak se lokalizuje ztracený mobil. Co kdyby...