Prázdniny mám spojené s vůní lip, jejichž větve se draly do otevřených oken podkrovního pokojíku u babičky, s vůní letního deště okořeněného ostřicí podél potůčku, s vůní bahnitého rybníku, jenž se stal svědkem nekončícího dobrodružství.
Dávno, dávno již tomu, kdy jsme chodili kropit prádlo do třešňového sadu. Leželi jsme pak mezi bělostnými prostěradly a korunami mohutných stromů prosvítala šmolková obloha. Ruce se natahovaly po trsech šťavnatých plodů a šťáva barvila rty, které v té slasti oněměly.
To léto měla maminka oslavit třicáté narozeniny.
Těšili jsme se na setkání s tetičkami a bratranci, kdy se kolem stolu nevrstvily dary, ale štěbetání a veselá nálada. U klavíru se střídala sestra Ika a ti, kteří na rozdíl ode mne měli hudební sluch. Znali jsme písničky Voskovce a Wericha i hity Suchého se Šlitrem. A když se dospělí prozpívali do mollové stupnice, ponechali jsme je jejich teskným moravským baladám a odešli si hrát s dětskými sny.
Prázdninový čas vybízel k mnoha zábavám, ale mě a sourozence zaměstnávala otázka narozeninového dárku. Tajnými cestami jsme vypátrali, že dědánek vyrobil pro svou dceru bubnovou pračku, aby nemusela drhnout prádlo na valše, a od svého chotě dostane věnec sonetů. To byl veskrze nehmotný dárek, byť v kruzích literátů velmi ceněný. Věděli jsme jen to, že podobně tvořil Shakespeare či rodinný přítel básník Václav Daněk, jehož texty naše maminka přepisovala pro rozhlas. My jsme se na této činnosti velmi neochotně podíleli tím, že jsme připravovali sady pro psací stroj značky Consul. Znamenalo to vkládat pravidelně na sebe devět kusů průklepáku a kopíráku a navrch pevný kancelářský papír. Protože jsme ale spěchali prohánět se s kamarády na kole, často jsme z nedbalosti otočili uhlový papír a maminčino bušení do stroje pak bylo zbytečné, neboť se text otiskl na tutéž stranu.
Naše vášnivé diskuze o dárku měly nakonec jasného vítěze.
Maminka dostane hodinky. V naší rodině je měl pouze dědeček, vrchní kriminální komisař ve výslužbě.
Hodinky však stály spoustu peněz. Naše horlivá snaha zásobovat papírem místní sběrnu odpadu dopadla žalostně. Po odečtení dvou korun za čtyři eskyma jsme měli na kontě sumu, která nestála za řeč. V této bezvýchodné situaci, která byla lhostejná pouze tříletému bráškovi, jsme odjížděli na prázdniny do Posázaví.
Ani zde, navzdory nesčetným zážitkům s místními lumpíky, nás neopustila touha vymyslet dárek, který by byl naší maminky hoden.
S nápadem uspořádat koncert v místním lokálu a vybírat vstupné, se neztotožnila naše zásadová babička. Stejně nekompromisně odmítl dědeček zveřejnit své paměti z pražské čtyřky, přestože se mělo jednat o jediné vydání vlastnoručně psané a umně svázané.
S nepochopením se setkaly i další obchodní záměry. Pomalu jsme se smiřovali s tou nejčernější variantou. Natrhat luční kvítí a nakreslit obrázek.
Z této chmurné a školáků nedůstojné situace nás vysvobodila náhoda.
Na stráni jsme analyzovali žalostný stav dosavadních plánů a cvrnkali po sobě peckami.
Právě kolemjdoucí rodinka se zastavila a obdivovala třešňový sad.
Pro nás to žádný zázrak nebyl, a tak jsme je velkoryse vyzvali, ať si ovoce natrhají.
Cpali se třešněmi a nebyli lakomí. Podělili se o radu.
„Kdybyste je nabídli u chatiček, tak vám utrhají ruce,“ řekli ti osvícení lidé, netuše, co to udělá s našimi ambicemi.
Pádili jsme za babičkou a svěřili se se svým nápadem. Ostražitě nás vyslechla a poskytla pár moudrých rad. Babička byla vzdělaná, s přirozenou autoritou. Neodvažovali se jí vzdorovat ani oba svobodomyslní synové.
Následoval maratón trhání třešní a vláčení košíků prašnou pětikilometrovou pěšinou k chatové osadě. Zájemců bylo hodně a s penízky jsme se po večerech mazlili jak chamtivý Harpagon.
V polovině července nám se sklizní pomohli špačci.
Nohy poškrábané maliním jsme chladili v pstruhovém potoce, dětské dušičky hřála radost.
V klenotnictví jsme se rozechvěle dotýkali dámských hodinek mnoha provedení. Ta zodpovědnost byla tíživá.
Vybrali jsme hodinky Zarja. Vyrobené v Sovětském svazu, se zárukou na věčné časy, v překladu Svítání.
Subtilní ciferník s nápaditě zpracovaným řemínkem bude zdobit štíhlou ruku naší maminky.
Stály 340 korun. Tatínek dostával v lakovně mzdu celých šest stovek. Kdyby nebyl třídní nepřítel, tak by asi měl víc.
Když nastal den D, my čtyři rozechvělí následníci stáli na konci zástupu gratulantů.
Maminka měla na sobě několikrát přešívané šaty a hedvábné vlasy voněly heřmánkem.
Předali jsme velkou krabici, v níž byla menší a ještě menší.
Nebylo to originální, ale ta hra byla oblíbená.
Nakonec zůstala etue, kterou maminka rozpačitě otevřela.
Zůstala v němém úžasu.
Polekali jsme se, zda jsme něco neprovedli.
Po chvíli, která nám připadala jako věčnost, nás maminka prudce přitiskla k sobě a poprvé jsme ochutnali slanou pusu.
Hodinky ze země, kde zítra už znamenalo včera, ukazovaly čas radosti i marnosti skoro čtyři desetiletí.
Maminka je nikdy neodložila.
Když nadešla chvíle, která odděluje naše světy, nalezli jsme v zásuvce mezi fotografiemi a dopisy také krabičku s prvními vlásky, holčičí náušnice, dětské capáčky i ztichlé hodinky Zarja.
Dotikal čas dětství a někde v dálce se rozezněly zvony hledání dospělosti s ovocem trpkým i sladce vonícím.
