Koronavirus zhatil letos mnoha lidem plánované dovolené. Já například jsem chtěla s naším seniorklubem do Finska, ale zájezd byl zrušen. Situace se začala uvolňovat a touha po cestování sílila. Nahrával tomu fakt, že Regio zavedl noční vlaky do Chorvatska. Rozhodnuto, pojedu. Oslovuju rodinu, kamarádky, ale nikdo se nehrne a nápad jet k moři vlakem je nechává chladnými. Tak mi vlezte na záda, pojedu sama odvážná školačka. Ale kam? Zkoumám weby cestovek a zjišťuji, co už dávno vědí všichni singl, že jednomu se dovča pořádně prodraží. Navíc z velkých hotelových komplexů mám přece jen strach, čert ví, odkud ti hosté budou a můžou mne nakazit. A pak si vzpomenu na Václavku a jejich dům ve Vrbosce na Hvaru. Napíšu dotaz, dostávám kladnou odpověď a můžu začít plánovat konkrétní termín.
Ovšem plány jsou jedna věc, realita druhá. Regio stále vyjednává se Slovinskem a jízdenky od slibovaného data neprodává. Sleduji zprávy o koronaviru v Karviné, v Čechách a Chorvatsku a ještě sleduji web Regia. Konečně se jízdenky začaly prodávat. Protože už na Netu nakupuji běžně, vyřídit jízdenky bude brnkačka. Nebude a nebude a nebude. Vybrané jízdenky v košíku nelze zaplatit kartou. Stále vyskakuje debilní hláška, že buď nemám povoleno kartou platit, nemám dostatek financí na účtě nebo mám nastavený nízký týdenní limit. Ale ani jedno není pravda, tak zlostně zavřu noťas. Když ani druhý den nelze jízdenky zaplatit, jdu do pokladny Regio, objednám a zaplatím o tři stovky více, než kdybych platila on-line, ale kašlu na to, hlavně, že pojedu. Nebo nepojedu? Moje už pět let bolavá noha se rozhodla naplánovanou dovolenou bojkotovat a začala trucovat tak, že jsem se musela odbelhat k odborníkům, kde jsem se dozvěděla, že v ní mám opět trombózu, pokročilou artrózu... a ke štěstí už mi opravdu chybí jen chytit virózu. Stop! Virózu nebrat! Nohu léčit a na dovču odjet! Datum se blíží a já se stále nemůžu na nohu postavit a chodím jak Francouzka, či spíše jen Češka o francouzské holi.
Stále sleduji pandemické zprávy. Chorvatsko sice turisty přijme, ale je potřeba vyplnit e-žádost o vstup do země. Kupodivu, tentokrát se počítačový úkon povedl bez ztráty kytičky. Regio vyžaduje vyplnění dalšího dotazníku, prý evidenčního. Tak jsem v evidenci, snad to neovlivní mou existenci. Zatím teda ještě existuji, ale noha se moc nelepší ani při polykání vyfasovaných bobulí. Regio posílá instrukce k cestě a nutnost objednání občerstvení předem, protože v nočních vlacích už se koupit nedá. Nebudu popisovat, jak se mi vybrané jídlo opakovaně nepodařilo on-line zaplatit a nakonec jsem stejně musela opět na pokladnu. Táhnu nohu na kontrolu, doktor se zhrozí, že ani po třech týdnech otok nezmizel a předepíše ještě pilule na odvodnění a ujišťuje mne, že moře nožičce opravdu pomůže. Heuréka! Už druhý den bublina velikosti poloviny pomeranče splaskne a poprvé si můžu na nohu stoupnout bez slz.
Den „D“. Dimko mi k vlaku táhne kufr a já se o holi belhám za ním. Kam ten elegán dal oči, když si loni bral takovou kulhavou stařenku? Tak bába sedla do vlaku směr Brno. Tam přesedání do nočního vlaku. Jsme v kupé čtyři. Já a rodinka s malým chlapcem, který po chvíli usíná. Nabíráme cestující ještě v Břeclavi a Bratislavě a pak vlak míří na jih. Už mi škručí v žaludku a urguju u stevardky objednané jídlo. Prý bude, mají toho moc. Za hodinu jsem se konečně dočkala. Napapaná, spokojená ulehám na své lůžko, ale spánek nepřichází. Nebude to moje první probdělá noc, takových už mám za sebou hafo. Rozednívá se, občas na obzoru zahlédnu moře. Přestupujeme do autobusů, čeká mě ještě pět hodin do Splitu. Autobus zastaví a lidi vystupují. Vyzvednu kufr a rozhlížím se. Kolodvor Trogir? To ještě není Split? Naštěstí se řidič ještě nerozjel a znova mne nabírá i s kufrem. Za půl hodiny dorazíme opravdu do Splitu přímo k přístavu. Na světelné tabuli svítí, že loď na Hvar odplouvá za půl hodiny. To mi teda vyšlo! Koupím v budce lodní lístek a ptám se, kde bude na Hvaru loď stát, jestli ve Stari Gradu nebo v Jelse. Prodávající mi vysvětluje, že lístek mám do města Hvar na Hvaru. Vrátí mi peníze a posílá do vedlejší pokladny. Tam už přesněji požaduji lístek do Stari Gradu. Paní nabízí trajekt až za pět hodin. Má jet ale odpoledne ještě katamarán do Jelsy. Výborně, loď odpluje za necelou hodinu. Chci vědět, kdy bude v Jelse, abych mohla poslat zprávu Václavce. Paní na mne anglicky, ani jedno slovo nemám ve svém anglickém slovníku, který čítá asi padesátku základních výrazů. Zkouším anglicky já: Jelsa ende tajm! Hurá, domluvila jsem se, paní píše na lístek 18.05.
Odesílám zprávu s časem. Žádná odpověď. Posílám druhou zprávu. Opět nic. Loď už s námi vyplouvá. Ani na čtvrtou zprávu nedostávám odpověď, že jsem očekávána a přijedou k přístavu autem. Šmankote, asi budu dnešní noc trávit v Jelse někde na lavičce. Pokouším se volat, mobil nás odmítá spojit. Konečně se podařilo jednu zprávu odeslat a přichází odpověď, že už pro mne jedou do přístavu. Loď zastavuje ještě na ostrově Brač v městečku Bol, které je nádherné v podvečerním sluníčku. Vylovím z batohu foťák a cvakám první obrázky. Za chvíli už přistáváme v Jelse a za dalších pár minut vstupuju do pokojíčku, který bude dva týdny mým domovem. Paní domácí mi přináší večeři a dostávám instrukce o domě a okolí. Tolik bych toho chtěla hned projít, vidět, ale upocené a zmožené tělíčko si žádá sprchu a odpočinek, tak jako první zkouším koupelnu a postel. Dobro došli!
