Jan Skácel : MODLITBA ZA VODU
UBÝVÁ SIL KAM CHODÍVALA PRO VODU
STARODÁVNÁ MILÁ
KDE LANĚ TIŠILY ŽÍZEŇ KDE ŽILA ROSNIČKA
A POUTNÍCI SKLÁNĚLI SE NAD HLADINOU
ABY SE NAPILI Z DLANÍ
VODA SI NA TO VZPOMÍNÁ
VODA JE KRÁSNÁ
VODA MÁ
VODA MÁ ROZPUŠTĚNÉ VLASY
CHRAŇTE TU VODU
NEDEJTE ABY OSLEPLO PRASTARÉ ZRCADLO HVĚZD
A PŘIVEĎTE K TÉ VODĚ KONÍČKA
PŘIVEĎTE KONĚ VRANÉHO JAK TMA
VODA JE SMUTNÁ
VODA MÁ
VODA MÁ ROZCUCHANÉ VLASY
A KDO SE NA SAMÉ DNO POTOPÍ
KDO POTOPÍ SE KE HVĚZDÁM PRO PRSTÝNEK
VODA JE ZARMOUCENÁ VDOVA
VODA MÁ
VODA MÁ POPELEM POSYPANÉ VLASY
VODA SI NA NÁS STÝSKÁ
Dovolila jsem si pro své povídání o vodě na úvod použít báseň od Jana Skácela, kterou před několika lety zhudebnil kapelník cimbálové muziky Hradišťan - Jiří Pavlica. Když se nad tou básní zamyslíme, uvědomíme si všichni starou známou pravdu, že voda je základ života, že bez vody všechno skončí. Krajina, v níž není voda, je mrtvá krajina - poušť.
Krajina a voda se nádherně doplňují - voda je vlastně součástí krajiny. Obě dvě se navzájem potřebují ke svému životu. Je na nás, na lidech, jak dlouho budou krajina a voda spolu žít. Příliš snadno jsme si zvykli na to, že dostatek vody patří ke komfortnímu životu. Naši předkové si dovedli vody víc vážit. Děšťovou vodu využívali ke koupání, k praní a zalévání zahrádek. Potoky a řeky byly tak čísté, že v nich naše prababičky praly prádlo. Vodní toky byly plné ryb a vodních živočichů. Kdo z naší generace viděl živého raka? Já, přestože mám již sedm křížků a vyrůstala jsem na vesnici, nikoliv. V padesátých letech, když se provádělo združstevňování zemědělství, docházelo ke kácení malých remízků, rušily se mokřady, zasypávaly se příkopy, kde tekly malé potůčky, na úkor velkých spojených lánů obilí. Dokonce se pole i odvodňovala. V přírodě docházelo k ubývání drobných živočichů, některé druhy vyhynuly úplně, a voda začínala z krajiny pomalu mizet. S příchodem kapitalismu se neuváženě začala stavět velká nákupní střediska, nové firmy, parkoviště, satelitní městečka, benzinové stanice a jiné stavby na zemědělské půdě. Přibyly tím velké nové betové plochy, ze kterých se voda nedokáže odpařit. Navíc ve světě dochází ve velkém ke kácení dešťových pralesů.
Je dobře, že si to lidstvo začíná uvědomovat a naše příroda se znovu pomalu začíná měnit. Je to ale dlouhá cesta, kterou budou muset vyšlapat příští generace.
Naše krásná Česká a Moravská zem leží uprostřed hor, které odedávna vodu zadržovaly, máme hodně řek, potoků, rybníků, přehrad a umělých jezer. Važme si toho a dělejme všechno pro to, aby naše děti a vnuci mohli i nadále žít v symbióze vody a krajiny.
Přikládám fotografie, které jsou důkazem toho, proč by neodmyslitelné spojení vody a krajiny mělo vydržet i nadále.
