Během studia na Pedagogické fakultě UK jsme museli absolvovat o jedněch prázdninách nějakou brigádu, tzv. letní aktivitu. Myslím, že to bylo na konci třetího ročníku. Stala jsem se vedoucí skupiny studentů z NDR. Bydlela jsem s nimi na koleji Vysoké školy zemědělské v Suchdole. Každé ráno v šest hodin na nás čekal autobus, který nás odvážel na vzdálený Chodov. Tam jsme stavěli silnici. Pokaždé jsme byli v autobuse ve stanovenou hodinu dva – řidič a já. Němečtí studenti se trousili do půl sedmé. Vzpomínala jsem na to, že jsem kdysi slyšela něco o německé dochvilnosti.
Když jsme přijeli na staveniště poprvé a vystoupili z autobusu, obrátil se na mne vedoucí party dělníků s výzvou: „Řekněte jim, ať jdou spárovat!“. Netušíc, co po mně ten pán chce, rozhlédla jsem se bezradně kolem sebe. Můj pohled padl na dlažební kostky, seřazené úhledně podél kraje budoucí silnice. Pochopila jsem a zvolala: „Steine kleben!“ – tedy, lepit kameny. Ani nevím, jestli tam nemělo být správně ještě „zusammen“ – tedy dohromady, slepovat. Vedoucí německé skupiny nejspíš také nebyla v tomto oboru zběhlá, protože moji rozkazovací větu po mně pouze zopakovala.
V té době byl pražským primátorem Zdeněk Zuska. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že nás navštíví. S doprovodem, včetně televize. A že by měl někdo z nás promluvit. Coby plachý introvert jsem tuto možnost, užít si pár minut slávy, samozřejmě odmítla. Zastoupila mě drobná německá blondýnka, vedoucí německé skupiny, která si akci náramně užila.
Na Chodov jezdím velmi málo. Možná tam ten kus silnice, kterou jsem stavěla, ještě je. Ale dlažební kostku se svým jménem tam určitě nemám.