Na stezku jsme se dostali až později odpoledne vzhledem k tomu, že jsme neměli na hlídání děti, a tudíž jsme toho chtěli rozhodně využít a přitom hlásili déšť a bouřky, takže jsme čekali, jak se počasí vyvine.
Stezka začíná ve Štěchovicích a můj plán byl dorazit k legendární trampské osadě Ztracenka.Trochu jsem měla obavy, jak to zvládneme, stezka vede horem nad bývalým kaňonem Vltavy za štěchovickou přehradou, je poněkud krkolomná a nedoporučovalo se po ní chodit po dešti. Bylo jasné proč - místy byla dost úzká, museli jste sledovat, kam šlapete, vedla tu nahoru, tu dolů. Zavrávorání, či dokonce uklouznutí by mohlo znamenat pád do příkré hlubiny. Sice moc ráda plavu, ale o tuhle koupel bych teda rozhodně nestála (pokud bych pád ovšem přežila). Při představě, kolik vody je v zatopeném kaňonu pode mnou...
My jediní jsme šli od Štěchovic, cestou jsme potkávali turisty, kteří to brali už opačným směrem. A tak jsme se setkali mimo jiné s mladým slovenským párem, který se dotazoval, zda tu něco nejede, nějaká loď, kde by mohli nastoupit a svézt se. To mne pobavilo. Zřejmě netušili, kudy jdou, ani nevěděli, zda prošli Ztracenkou. Ale neměla jsem o ně obavy, místní hvozdy nejsou nekonečné a neproniknutelné a k nějaké silnici se brzy jistě dostali. Jen jsem se musela v duchu smát, protože jsem si je okamžitě představila, jak držíce se za ruce skákají z nejbližšího útesu dolů na přeplněnou palubu parníku Vltava plujícího směr Slapy-Praha (kdyby tudy v tu dobu ovšem jel).
Byla to cesta krásnou divočinou, vpravo skály, veliké balvany porostlé tmavězeleným mechem, pokácené stromy ležící tak, jak padly, vlevo příkrý sráz končící ve vodě přehrady, která skrývá bývalé pověstné a legendární Svatojánské proudy, tak obávané voraři, kteří jimi museli proplouvat, když dováželi dřevo a jiné zboží. V některých chvílích jsme se dostali až úplně dolů, kde bylo šero, vlhko, ze skal nahoře tam zurčel potůček vtékající do přehrady a zdálo se, že jsme snad v pralese. Zdálo se mi, že jsme prošli bránou času do pravěku...už už jsem čekala, že se odněkud vynoří Štorchův Sokol, jeho druh Havranpírko a Veveřice z osady Havranů...a dole po Veliké řece popluje loď s obchodníky vezoucími tolik žádanou sůl a zbraně. Místo toho jsem uviděla někoho, jak cosi vleče na zádech zezdola do kopce. Zrakem rozostřeným neustálým kontrolováním kamenů po cestě se mi zdálo, že ulovil asi bílého medvěda. Nebyl to ale medvěd, byla to lednice, kterou měl přivázanou na zádech jako Bivoj divočáka. A nesl ji nahoru do jedné z chat, které stojí většinou na výběžcích skal.
Čas neúprosně ubíhal. Počasí nám sice přálo, občas vysvitlo i sluníčko, ale cesta se mi začala zdát nekonečná. Nahlíželi jsme přes telefon do mapy, abychom zjistili, jak daleko ještě máme Ztracenku a já počítala čas, kdy se začne stmívat. Na mapě to vypadalo, že osada je za rohem - teda skálou v našem případě. Ale nebyla tam. Stezka vedla přes hory a doly, nahoru a dolů dál...vzdala jsem to. Nerozvážně jsme se dali na moc velký kus cesty na tak krátkou dobu do setmění. Při představě, že se vracíme toutéž cestou zpátky potmě a svítíme si telefony...to nebylo zrovna moc lákavé. A tak jsme Ztracenku neviděli. Udělali jsme čelem vzad a pádili zpátky. A to doslova. Bála jsem se koukat tentokrát vpravo, aby se mi náhodou nezatočila hlava, a tak jsem zírala jen pod nohy.
Když jsme uviděli, že jsme nad elektrárnou, oddechla jsem si. A když jsme sešli k ní, měla jsem chuť obejmout Kaplanovu turbínu, která je tam vystavena.
Ale nevzdávám se. Příště to líp promyslím a jednu cestu to vezmeme parníkem na Slapy. Nemusíme se přece zrovna uštvat, ne ?