Byla to taková hra na pohádku
Ilustrační foto: pixabay.com

Byla to taková hra na pohádku

19. 8. 2020

Ráda bych se s Vámi podělila o další příběh. Je to až k neuvěření, co se člověku honí hlavou, když v noci nemůže spát, a to já spím celkem dobře, ale někdy to prostě nejde. Protože zaháním myšlenky smutné a chmurné, vyvstanou mi příběhy, na které si jinak sotva vzpomenu. A tak nějak to bylo i s tímto, skoro pohádkovým.

Mezi prvním a druhým ročníkem tehdejšího gymnazia jsme se všichni těšili na chmel, ale nebylo nám to dopřáno, byli jsme posláni na sena, a to hned z počátku léta, do jednoho známého pohraničního místa. Každá brigáda má ale něco do sebe, tak jsme si užili sluníčka i práce s hráběmi, a celkem spokojeni jsme se vraceli vlakem do Plzně, s vidinou letních prázdnin.

Vlak byl přeplněný, byli jsme na sebe namáčkáni, někdo spal jinému na rameni, ale vcelku nám to nevadilo. Najednou jsem pocítila na své ruce cizí ruku, zvedla jsem oči a střetla jsem se s očima docela sympatického kluka, sice byl menší, ale  mých šestnáct let nijak neprotestovalo, ruku jsem mu nechala, ale žádný vstřícný krok jsem neudělala. V Plzni jsme všichni vystoupili, s klukem jsme si myslím neřekli ani ahoj, a ubírali se ke svým domovům. Nedělala jsem z toho žádné drama, a celé prázdniny jsem prožila v klidu a pohodě. Když jsme se vraceli v září do školy, vzpomněla jsem si na toho kluka, a myslela si, že se budeme ve škole potkávat. Jenže realita byla jiná, kluk už do této školy nenastoupil, nechal se přeřadit do vojenské školy ve Vyškově, a to jsem se dozvěděla jen čirou náhodou. Zmizel z očí, zmizel z mysli.

Ale to není všechno, pár týdnů po začátku školního roku mi hlásila spolužačka, že mám ve vrátnici školy malovaný dopis. Nejdřív jsem to brala jak blbou srandu, ale zvědavost byla větší, tak jsem se tam šla podívat. Opravdu tam byl malovaný dopis a na něm moje jméno a příjmení. Pořád jsem si říkala, že si někdo ze mě vystřelil, ale o dopis jsem si řekla, a s obavou ho otevřela. Byl poslán z Vyškova, a to už jsem tušila, odkud vítr vane. Bylo tam chlapecké vyznání lásky a vysvětlení toho, proč přešel na jinou školu. I když jsem nebyla vyloženě nadšená, dopis mě potěšil a hlavně překvapil. Z čiré slušnosti jsem na jeho dopisy odpovídala, byly pořád malované, jak dopisní papír, tak obálka, někdy jsem se i styděla si pro dopis jít do vrátnice, ale tam měli pro mladé a zamilované pochopení.

Jenže jeho vyznání a plánování naší společné budoucnosti mi trochu vadilo,a nevěděla jsem, jak to ukočírovat do únosných mezí. Když psal, jak budeme za zimních večerů spolu sedět u kamen a zahřívat se navzájem,tak mně to přišlo sice takové pohádkové, ale já to tak necítila, nechtěla jsem mu ublížit, tak jsem trochu ubrala, jenže nakonec se to tak nějak vyřešilo samo.

Jarda, jak se kluk jmenoval, měl přijet 10.12.1964, a měli jsme se konečně setkat. Jenže já si asi 3 neděle předtím nabrnkla mou studentskou lásku, s kterou jsem pak prožívala to své malé štěstíčko. Desátého prosince jsme byli právě na nějakém maturitním plese, kde mě oslovil Jardův spolužák s omluvou, že on z nějakého důvodu nemůže přijet, a tak trochu mně vyčinil, že tancuji s jiným. V té chvíli jsme pochopila, že jsem byla celou dobu hlídaná jeho bývalým spolužákem, a to se mě docela dotklo, já jsem mu nic neslibovala, jen jsem odpovídala na jeho pohádkové dopisy, a to jsem asi neměla dělat. A tak skončila láska, která nikdy nezačala. Proč se mi to vybavilo právě v tento čas, to opravdu nevím,ale ráda bych věděla, jaký život Jarda prožil, a s kým sedal v zimě u kamen, ale to už se asi nikdy nedozvím.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.