Marta měla v plánu ještě do operace stihnout spoustu věcí. Po létě stráveném na chatě se potřebovala přestěhovat zpět do svého bytu ve městě. Rozhodnutí bylo o to snadnější, že její syn Libor si konečně našel odpovídající práci a našel si své vlastní bydlení. I její příteI Petr situaci chápal a přikývl na stěhování do Martina bytu. Sice by se radši vrátil do svého domku, ale respektoval, že Marta nechce žít trvale pod jednou střechou s jeho dcerou. Ostatně své zázemí a prostor pro své koníčky bude ve svém domě mít stále k dispozici.
Z chaty se odstěhovali po jednom z posledních slunečných zářijových víkendů. Poté, co Libor z bytu odešel, provedla úklidová četa z Martiny firmy v bytě důkladný úklid. Bývalý Liborův pokoj dokonce vymalovala. Petr si tam pořídil pracovní stůl s pohodlnou ergonomickou židlí a z domu si přivezl křeslo s malým stolečkem. A na zdi přibylo pár jeho fotografií. Z bývalého dětského pokoje tak vznikla ze dne na den jeho pracovna. Martě se to moc zamlouvalo. Chtěla, aby to nebyl jen její byt, kde je Petr pouze na návštěvě.
Na změnu v bydlení si oba zvykli rychle a bez problémů. Vlastně trénovali celé prázdniny v mnohem skromnějším prostředí. Oba byli docela v pohodě. Jen Martu v myšlenkách strašila blížící se operace. Nemluvila o tom, ale z hlavy to vytěsnit neuměla. Ve firmě se snažila vše nenápadně připravit na svou delší nepřítomnost. Postupně dořešila vše, co zatím odkládala. S Petrem se dohodla na zastupování a připravila mu plné moci. Naštěstí i Petr si už vychoval svého zástupce, a tak mu Marta může svěřit některé ze svých činností.
Když Martě jednoho dne zavolali z nemocnice, ani ji to moc nepřekvapilo. V první chvíli ji napadlo, že vzhledem k situaci s kovidem chtějí její operaci odložit. Místo toho jí nabídli dřívější termín s tím, že předoperační vyšetření ji udělají až v nemocnici před operací. Rozhodla se hned, dřívější termín jí nevadil, pro ni bylo rozhodující, že to bude mít brzy za sebou. Byla to trochu smršť, ale po třech dnech už ležela v nemocničním pokoji. Lůžko napravo od ní bylo prázdné, a tak měla i vleže krásný výhled z okna na modrou oblohu. Pokud to dobře postřehla, je někde v osmém poschodí. Na posteli vlevo spí jakási starší žena. Marta tak usoudila z prošedivělých vlasů, do obličeje jí neviděla. Příjem a předoperační vyšetření už měla za sebou, teď jí nezbývalo než to nějak do operace přečkat.
Zkusila si číst na tabletu, ale nemohla se soustředit na obsah. Myšlenky jí utíkaly úplně někam jinam. K Petrovi, který ji dovezl autem před nemocnici a tam se s ní rozloučil, protože neměl kde zaparkovat. Zdálo se jí to, a nebo jí líbal a objímal tak dlouho, že auta čekající za nimi začala netrpělivě troubit? I on věří, že to všechno dobře dopadne, opakovala si jeho slova. Ale co by měl vlastně říct jiného? Každý člověk přece doufá, že to dobře dopadne. Ale co to je vlastně dobře? Že přežije zákrok? Že z jejího těla odstraní něco potenciálně nebezpečného, aby mohla žít dál? Že bude žít dál bez omezení? Snad se doktora zeptala na všechno, co ji čeká, a měla jasno. Pokud to půjde, tak její operace proběhne laparoskopicky. Pak by její rekonvalescence byla jednodušší a hlavně kratší.
Sestra přišla zkontrolovat pacientku na vedlejší posteli a přinesla jí nějaké léky. Musela s ní zatřást, aby ji probudila. Byla to paní určitě starší než Marta, prošedivělá, se ztrhanými rysy v obličeji. Když sestra odešla, posadila se namáhavě na posteli a řekla:
"Já jsem Marie, včera mě operovali a ještě mi není moc dobře. Chce se mi pořád spát."
Marta se jí také představila. Řekli si pár základních informací, ale jejich rozhovor netrval dlouho. Marie opět usnula. A Marta zůstala sama se svými neveselými myšlenkami. V hlavě si promítla postupně film svého života. Krásné a nekomplikované dětství s bráchou a rodiči na malém městě, školní léta poznávání a drobných dětských dobrodružství. První noc pod stanem s kamarádkou na zahradě u její babičky. Báječné roky plné nadějí a rozletu na vysoké škole. Studentská konference v Budapešti, kde reprezentovala svou vysokou školu. Svatba, narození Lady a za další dva roky i syna Libora. Nechutný rozchod s prvním mužem a léta boje o slušnou existenci pro sebe a její děti. Překvapivý růst její firmy, který umožnil, aby obě její děti mohly vystudovat vysokou školu. Nový byt, který si mohla před několika lety konečně dovolit a zařídit přesně podle svého.
Tahle noc se jí zdála opravdu nekonečná. Okamžiky napjatého bdění se patrně střídaly s kousky neklidného spánku. Chvílemi jakoby se chvěla zimou, protože se nedokázala zabalit do tenké nemocniční pokrývky. Ranní rozbřesk i ruch na nemocniční chodbě docela přivítala. Snad bude brzy na řadě!
Slyšela nějaký hlas, byl daleko, ale zněl naléhavě. Proč leží tak divně na zádech? Kde má druhou ruku? Proč se jí někdo ptá, jak se jmenuje? Kolik je hodin?
"Kolik je hodin?" zeptala se a otevřela oči. Byla na pooperačním pokoji.
"Jsou dvě hodiny odpoledne, docela jste dala doktorům zabrat." bylo první, co od sestry uslyšela.
Tak to mám za sebou, přežila jsem to, bylo první, co ji napadlo. A očima sledovala sestru, která jí upravovala postel a kontrolovala přístroje. Cosi ji škrábalo v krku. S chutí se napila vody ze skleničky, kterou jí sestra přidržela u úst. A pak si zase lehla jako po namáhovém výkonu. Připadala si jako balík slámy. Ale aspoň ji nic nebolí... A za chvíli zase usnula.
Večer dostala už cosi k jídlu, ale ani nevnímala, co jí. Hlavně hltavě pila a vypila všechno. A pak jí rychle stěhovali z pooperačního na běžný pokoj. Její místo potřebují pro někoho jiného. Převezli ji na její původní pokoj i s postelí. Marie na vedlejší posteli byla vzhůru a četla si. A usmála se na ni. Marta se snažila úsměv opětovat, ale měla pocit, že na tváři má jen jakousi nepovedenou grimasu. Sestra jí přinesla obálku s jejími cennostmi - tabletem, mobilem a hodinkami. Vzala si jen mobil a podívala se na zprávy. Od Petra, od Lady a od Libora. Všichni nejbližší na ni mysleli! Poslala jim jednu stručnou a společnou esemesku. Že to má za sebou. Mluvit se jí nechtělo, cítila se slabá jako moucha na jaře.
V noci spala naštěstí tvrdě a doháněla dluh z noci předešlé. A ráno se i ona usmála na svou sousedku Marii. Dnes to vypadá na mnohem lepší den, pomyslela si. Snídaně její pocity ještě umocnila. S chutí se zakousla do čerstvého rohlíku s máslem. Takhle už jí dlouho nic nechutnalo. A zašla si sama na záchod. Konečně si zase připadala jako člověk. O vizitě se dozvěděla, že její operaci nebylo bohužel možné zvládnout laparoskopicky. Proběhla klasicky, a proto má ve spodní části břicha řez, který se bude muset zahojit. Tomu bude odpovídat i delší rekonvalescence. Ale jinak vše dopadlo dobře, jen na výsledky histologie si musí ještě počkat.
Teprve teď měla Marta chuť zavolat Petrovi. Zastihla ho v práci někde v dílně. Už od včera věděl od své dcery Lenky, že je Marta po operaci. Lenka se za ní stavila odpoledne cestou z práce, ale nechala Martu spát a mluvila jen s jejím lékařem. Martě teď stačilo, že zase Petra slyší. Jeho hlas ji pohladil a dobře naladil. Určitě to spolu zvládnou. A firma šlape také jako hodinky. Zavolala i dceři, trochu si po Skype popovídala s vnoučaty a zamávala i nejmladší vnučce Emičce. Jen Liborovi se nedovolala, tak ten snad se jí ozve sám.
Po telefonní smršti Marta zase unaveně ulehla.
"Omlouvám se, ale nedalo se neposlouchat." ozvala se Marie z vedlejší postele.
Marta se k ní otočila a řekla: "Taky se omlouvám, ale sedět na chodbě a telefonovat bych ještě nezvládla."
"Nevadí, je to vlastně pro mě takové povyražení. Já nikoho nemám, tak nemám komu volat. A vlastně ani nemám mobil." řekla Marie nezvykle úpřimně.
Že někdo může žít v dnešní době bez mobilu, to Martu ani ve snu nenapadlo. Během dlouhého nemocničního dne jí Marie povyprávěla svůj životní příběh. O tom, jak prožila svůj život pouze s manželem, bez dětí, po kterých vždycky toužili. O tom, jak se zadlužili, když její manžel těžce onemocněl a ona o něj několik let obětavě pečovala. A když před dvěma roky zemřel, zůstala sama a skoro bez prostředků. Prodala jejich byt, zaplatila dluhy a koupila si malou garsonku. A snažila se vyžít z malého důchodu. Peníze jí sotva vyšly na zaplacení nákladů za bydlení a skromné jídlo. Nic dalšího si dopřát nemohla. Po zavedení DBVT-2 přišla i o televizi. Ale nejhorší je, že nemá žádné příbuzné, ani známé. Těch pár, co měli, se během manželovy nemoci jaksi vytratilo. A vynuceným přestěhováním ztratila i ty nejběžnější kontakty. A nové už se jí nepodařilo navázat. Vlastně se ani nesnažila. Její život jaksi postrádal smysl. Žila ze dne na den a někdy ani nevěděla, kolikatého je. Ale tady v nemocnici se aspoň dobře a dosyta nají.
Marta tato úpřimná zpověď zasáhla. A o to intenzivněji si uvědomovala, jak jsou její drobné starosti někdy tak malicherné. Přemýšlela, jak by mohla Marii pomoci. Ale jejich podvečerní povídání bylo přerušeno příchodem nové pacientky na poslední volné lůžko u okna. Byla to mladá žena s bujnou černou kšticí, kterou sem přemístili z pooperačního oddělení. Prý mimoděložní těhotenství. Sestru hned rezolutně požádala, aby zavřela okno, aby na ni netáhlo. A aby jí donesla její mobil. Zbytek večera strávila bezeslova zahloubána do mobilu. O spolupacientky nezavadila ani pohledem.
Nová obyvatelka pokoje Martě ani Marii mírně řečeno nesedla. Komandovala sestry kvůli každé maličkosti, telefonovala téměř nepřetržitě, všechno jídlo kritizovala a hlavně nesnášela pootevřené okno. Další obyvatelky pokoje sice vzala formálně na vědomí, ale komunikovala s nimi jen v nejnutnějším případě. Naštěstí často odcházela z pokoje, a když se vrátila, bylo znát, že byla ukojit svou kuřáckou vášeň. V jedné z takových pauz probraly i její těhotenství. Marii udivovalo, jak se o tom do telefonu vyjadřovala. Jako o nějaké drobné nepříjemnosti či bradavici na svém těle, kterou si nechala vyříznout. Žádný náznak smutku či aspoň hormonálního pohnutí. To Marie všechny své potraty oplakala.
Následující den odpoledne se u Marty zastavila Lenka, byla ráda, že je Marta už na nohou a vypadá dobře. Jen jizva na břiše ji svěděla, ale to se dalo vydržet. V podvečer za ní přišel na chvíli i Petr, ale po chvíli byl celý nesvůj z nemocničního prostředí. Marta to cítila a radši ho diplomaticky brzy poslala pryč. Doufala, že by mohla jít v dohledné době domů.
Večer strávila Marta na nemocničním pokoji jen s Marií. Třetí obyvatelka jejich pokoje zase někam na dlouhou dobu zmizela, ale jim to nevadilo. Marie Martě vyprávěla, jak se vlastně dostala do nemocnice. Bývalo jí občas slabo, ale nenapadlo ji, že to může být něco vážnějšího. Během těch let, co pečovala o svého muže, byla ona vždycky ta zdravá a silná, co to musí vydržet. Zvykla si žádnou nemoc si nepřipouštět. A k doktorům jednoduše nechodila. Z nějaké té chřipky či nachlazení se vždycky nějak vylízala sama. A to přetrvalo, i když zůstala bez manžela. A pak jednoho dne zkolabovala ve výtahu a probudila se až v nemocnici. Tam se dozvěděla, že pohotovost zavolala její sousedka. V nemocnici jí udělali řadu vyšetření, nakonec skončila tady na gynekologii. Vzali jí dělohu, vaječníky. A teď čeká na výsledky z histologie, protože jí odebrali i spoustu podezřelých uzlin.
Následující den dopoledne propustili jejich mladou spolupacientku domů. Sbalila si svých pět švestek a při odchodu neřekla ani slovo. Marii přeložili na onkologii, její nález byl bohužel pozitivní a čekala ji další léčba. Když se loučila s Martou, přála jí, aby dopadla lépe než ona. Držela se, ale Marta tušila slzy v jejích očích. Pak v pokoji osaměla. Dívala se oknem na nebe a přemýšlela o spravedlnosti. Co to je spravedlnost a je vůbec nějaká? Nenašla žádnou uspokojivou odpověď. Ještě že se za ní v nemocnici zastavil Libor. Nadšeně jí vyprávěl o svém novém bydlení, i když to byla jen pronajatá garsonka. O všem, co už se mu tam podařilo zařídit, i o tom, co má ještě v plánu. Vyprávěl i o své docela různorodé práci, která byla sice náročná na čas, ale bavila ho. A Marta ho svými dotazy k dalšímu vyprávění i povzbuzovala. Zajímalo ji to a Liborova přítomnost jí pomohla srovnat se s pomalu plynoucím nemocničním časem.
Z nemocnice Martu propustili až v pátek odpoledne. Výsledky histologie byly v pořádku, jizva se jí dobře hojila. Přes víkend má odpočívat a v úterý má přijít na ambulanci na odstranění stehů. Když vyšla ze dveří gynekologického pavilonu, zhluboka si oddechla. I Petr, který tentokrát přijel až do areálu nemocnice, to zaregistroval. Jeho výraz svědčil o tom, že i jemu se ulevilo. Objal ji a dal jí nádhernou kytici aster ze zahrady.
