Dnešní nedělní ráno. Den se vyjasnil, deštěm se pročistil vzduch, i když je chladno, je venku příjemně. A jak je mým, doufám, dobrým zvykem, pošlu po ránu modlitbičku nahoru. Poté se mírně rozpohybuji při relaxační hudbě, zaměstnám tělo, aby vědělo, že tu se mnou ještě je a odmlouvání nemám ráda.
V kuchyni si připravím kávu se skořicí a smetanou a dva toasty. Sedím u stolu a najednou cítím, jak mnou prostupuje štěstí, takové docela malinké obyčejné štěstíčko. Káva voní, o snídani se dělím s kocourkem, zní příjemná hudba a já si uvědomuji, jak je mi dobře v této tiché ranní chvilce.
Uvědomuji si, jak je tento pozemský svět dočasný a čas je neúprosný k nám všem. To prožité mi nikdo nevezme, stárne se mnou a je věčně živé. Ať se jedná o dobré i zlé. A jsem vděčná svému životu, či osudu, že to dobré převažuje na misce vah. Cítím svoji svobodu bytí a věřím, že se odehraje v mém životě ještě mnoho pěkného. Jsem věčný optimista. Také možná trochu egoista, nechci si vpouštět do mého žití negativa, která by mi brala moji energii. Energii, kterou s láskou věnuji svým milým a svým koníčkům. A ta energie se mi vrací. Život má smysl, pokud se skutečně žije.