Původně jsem chtěla napsat, že jsem kráva, ale to bych to ušlechtilé a užitečné zvíře urazila. Střevo může být také užitečné, ale je třeba i slepé, tak se k němu připodobnit můžu skoro bez urážení. Já slepá nejsem, tak jsem asi tenké střevo, ale možná vlastně tlusté. No ono je to jedno, jaké, a já to prostě vysvětlím.
Nejsem dlouho po operaci kyčle a můj pohyb je prostě ještě trochu omezený. Nejen pohyb, ale omezená jsem i já. Chtěla jsem si totiž podat něco, co jsem měla položené vzadu na skříni. Nedosáhla jsem, a tak jsem si usmyslela, že musím vylézt na židli. Židle ale můj pokus sabotovala, převrátila se a já jsem se zřítila s ní. Nevím, jestli padla na mne, nebo já na ni, ale je to jedno.
Přišla příšerná bolest a zděšení, protože jsem se lekla, jestli jsem si nepohnula s tou novou kyčlí a nebo jsem si neulomila něco jiného. Nevím, jestli bych zvládla reoperaci. Ležím a nevím, jak vstát. Nadávám si, ale tato slova vám opakovat nebudu. Vedle leží převrácená židle. Po té převrácené židli jsem se jala šplhat na nohy. Židle to vydržela a já stojím. Začínám počítat, co mě bolí. Rameno, kyčel, kostrč, celý zadek a hlavně noha od kotníku ke kolenu začíná být vybarvená hrozně. Nejenže mi otekla, ale je strašidelně modrá, černá a kousky jsou tmavě červené.
Zkusila jsem se pohnout a zjistila, že to jde. Kyčel tedy možná drží. Bolest je strašná, ale já jsem si jenom řekla, že za blbost se platí a že to musím vydržet.
Nakonec ale strach o kyčel převládl a já jedu do nemocnice na rentgen. Náhrada vydržela, ale pan doktor říkal, jestli snad nepadám moc často. Byla jsem tam už totiž potřetí. Dostala jsem mast na nohu a prášky na bolest. Beru je, protože bolest je stále hrozná, ale dobře mi tak. Prostě jsem střevo!