Jak dlouhé jsou Lovosice?
FOTO: autorka

Jak dlouhé jsou Lovosice?

23. 10. 2020

Lovosice - město na Labi, nad nímž se zvedá v panoramatu malebných středohorských kopečků nepřehlédnutelný Lovoš. Však názvy Lovosice a Lovoš spolu pěkně ladí. Snad i vy máte v paměti rčení "dlouhý jako Lovosice". A když už jste se se mnou snažili dopátrat, jak dlouhá je Dlouhá (Jak dlouhá je Dlouhá?), zkusíme se dnes podívat, jak dlouhé vlastně jsou Lovosice. Mám k nim osobní vztah a tomu bude odpovídat i pojetí této stati. D

o mých vdavek jsem žila ve vsi Lukavec hned vedle Lovosic. Kolem našeho domu, posledního v ulici, chodili brzy ráno "lukaváci" do práce do hedvábky, glanštofky, Sechezy ... zkrátka do té veliké chemické továrny, která vypouštěla do vzduchu oranžový pruh zplodin, co občas pěkně zaštípaly v nose i krku. Navzdory tomu jsem dětství v tomto prostředí přežila ve zdraví. Cesta k továrně dnes neexistuje, je zastavěná obrovskou moderní halou.

Ale abych se vrátila do Lovosic. Jednoho krásného dne jsem stála na vlakové zastávce Lovosice-město na konci Lovosic. Právě tady začíná Dlouhá ulice a procházku Lovosicemi odstartujeme tady. Městskou řadovou zástavbou starších domů a posléze mezi paneláky docházím na velkou kruhovou křižovatku. Vpravo je budova, kam jsem chodívala do kina. Nápis kino tam zůstal, ale na to, že by se tam promítaly filmy, nevypadá. Kousek za kinem je kostel - Husův sbor. Vracím se ke "kruháči", který se z této strany dá projít jen podchodem, barevně vyzdobeným veselými obrázky. Za kruháčem stále stojí Beseda, kam jsem chodila se školou na výchovné koncerty a později na čaje. Loudavým krokem míjím Pfannschmidtovu vilu. Ehm, co to povídám, tu minout opravdu nesmím. Ten dům znám jako "dům zdraví", sem mě vodila maminka na očkování i s různými bolístkami. V paměti mám vstupní chodbu s vymalovaným stropem, schodiště a halu, tehdy čekárnu se vstupy do jednotlivých ordinací. Ten dům pro mě býval ztělesněním zvláštního tajemna. Vila patřila lovosickému velkostatkáři a starostovi, za války v ní sídlili nacisté a po roce 1948 až do roku 2009 byla využívána jako Ústav národního zdraví. Prázdná vila pak roky chátrala, až ji město vrátilo do původní krásy a dnes tu sídlí knihovna a infocentrum. S nasazenou rouškou jsem se zatajeným dechem stoupala schodištěm a chvíli se cítila někdejší holčičkou, kterou maminka vede za ruku a ta si prohlíží andělíčky na stropě. Schodišti dnes vévodí obraz České středohoří ak. malířky Bibiany Knechtlové, který městu odkázal lékárník v exilu PhMr. Ladislav Smrž. Moc se sem asi nehodí neromantická, ale praktická informace, že tu mají k dispozici WC.

A jdeme dál. V tom žlutém rohovém domě jsem v obřadní síni řekla své ANO. Ulicí secesních domů, vedoucí do prostoru vyhrazeném vzdělávání, docházím ke škole, do které jsem chodila; právě slaví 130 narozeniny. Stále na svém místě objevuji v parku i kryty, ve kterých jsme celá škola v rámci branné výchovy mizeli a zkoušeli plynové masky.

Ale teď už na zmodernizované náměstí. Morový sloup se sv. Václavem zůstal na svém místě, pomník Rudé armády byl přesunut o kousek dál. Část byla vydlážděna a doplněna vodotrysky. V létě tu ve vodních hrátkách mají eldorádo děti. Na straně k Labi stojí nový dům, v bývalém zámku stále sídlí škola. Rohová secesní původní radnice po opravě jen září. Na východě náměstí uzavírá kostel sv. Václava.

Nemohu si nechat ujít zacházku k Labi k přívozu, krásně opravenému zámečku s příjemnou kavárnou a novou rozhlednou. Na břehu Labe se rozprostírá lesopark Osmička, kam jsme chodívali se školou běhat pětistovku. U řeky to žije, jsou tu sportoviště všeho druhu, dostanete tu i občerstvení. Lovosičáci to sem mají kousek.

Já se vracím a přes náměstí a kolem kostela pokračuji ulicí Osvoboditelů. Je tu docela dost obchodů, které si zachovaly sortiment až do současné doby a také Labužník, kde jsme měli svatební hostinu, je tu stále. Na svém místě je i Deli, továrna, kde se seznámili moji rodiče. Pamatuji si vůni oplatek i krabice s jejich zlomky, které se daly koupit. Vůně oplatek se mísila s "vůní" olejny hned přes ulici. Tento podnik však leží doslova v troskách.

Za co musím Lovosice pochválit, to je květinová výzdoba. Barevné květiny tu mají opravdu na každém kroku.

Ulicí podél Deli se pomalu přibližuji k druhému konci Lovosic. Jak tak koukám, měla bych urychleně skončit, protože článek je dlouhý jako Lovosice.

A jak dlouhé jsou vlastně Lovosice? Když to vezmu nejkratší cestou z jednoho konce na druhý, tak nic moc - dva a půl kilometru. Moje toulačka stylem cik-cak vydala na osm.

cestování Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.