Vážení přátelé, chtěla bych se s Vámi podělit o zážitek, který mě dostal do kolen. V této podivné době člověka jen tak nic nepřekvapí, ale...
Ve čtvrtek tohoto týdne jsem měla tzv. telefonní den. To je den, kdy mi zvoní telefon tak často, že mě to až obtěžuje. A skutečně, krom rodiny a přátel mi volalo i známé obtěžující telefonní číslo. Telefon jsem vymáčkla a nahlas jsem si zanadávala. Vrátila jsem se k načaté práci, ale telefonní den mě nenechal ji v klidu dokončit. Telefon naléhavě zvonil, tak jsem se k němu rozběhla se slovy, které tady nemůžu překládat do slušného jazyka. Podívala jsem se na displey, jistě, žádné číslo, já Vám řeknu něco od plic, pomyslela jsem si. Když moje oči sjely k číslu, tak jsem zjistila, že to není ono obtěžující číslo, ale normální číslo plzeňské. Plzeň je moje srdeční záležitost, hlavou mi projely všechny možnosti, ale na nikoho jsem nepřišla. V tom telefon zmlkl. Nevím proč jsem nebyla spokojená, vzala jsem telefon do ruky a volala zpátky.
Nikdy to už z principu nedělám, když nevím, kdo je na druhé straně drátu. Ale byl telefonní den.
Telefon zvedl docela příjemný ženský hlas, který se přesvědčil, že volá se mnou a hlásil mi, že je z Hygieny v Plzni, a že můj manžel je pozitivní na koronavir. Ten seděl opodál, kdybych ho neviděla na vlastní oči tak bych snad i uvěřila. Můj manžel za poslední půlrok vyšel dvakrát z domu, jinak se v lepším počasí pohyboval jen na dvorku a okolí. To vše jsem řekla i tomu docela příjemnému hlasu, a v tom jsem si uvědomila, že máme v domě ještě našeho vnuka, který je stejného jména i příjmení jako můj muž. Řekla jsem to nahlas, a paní se hned chtěla s vnukem spojit. Slíbila jsem jí, že se ho zeptám, a ona mi to dovolila a rezolutně mi řekla, že mi zavolá.
Já si najednou uvědomila, jaké nebezpečí můžeme mít v domě, podlomily se mi nohy a sotva jsem jsem sešla schody, dole jsem zůstala stát ve dveřích a vyvolávala jsem vnuka. Když kluk přišel na uctivou vzdálenost, zařvala jsem: " Stůj!", ten se polekaně podíval co blázním, po mé otázce mě ujistil, že na žádných testech nebyl, ani nemá žádné příznaky, druhý vnuk mi řekl, že se vůbec s někým bavím, ale co by udělal každý jiný, kdyby dostal takovou informaci. Příjemný hlas volal hned, jak jsem vyšla od mladých, ale nechtěl se smířit s tím, že u nás nepochodil, dokonce se chtěl s vnukem spojit ohledně trasování. Ještě jsem se zeptala, jestli znají ročník toho pozitivního člověka .Znali, je to ročník, kdy se narodil můj manžel. Ten byl před půl rokem v nemocnici, kde byl hospitalizován testovaný, byl ale negativní. Zřejmě nějaký únik dat, chyba se může stát, ale podle toho, co jsem slyšela, nejsme jediní, kdo byli chybně informování, i když na testech vůbec nebyli. Paní se mi omluvila, prý mě asi vylekala. To si pište, řekla jsem jí, ale také i to, že chápu, že dělá jen svou práci.
Trochu jsem si oddychla , pro tuto chvíli, vím, že nikdo nemá ještě vyhráno. Ještě takovou malou perličku.Měli jsme v obci zatím 0 nakažených, do 20.října, k 21.říjnu tam byl 1 nakažený, můj manžel měl být 20.října údajně na testech. Syn říkal,nakonec ten nakažený bude náš děda. A vypadá to , že to může být pravda.Dnes už je tam zase nula.Dobře se na to kouká při těch děsivých číslech, o kterých denně slyšíme. Ale jak jsem napsala, ještě nemáme vyhráno. Lidičky zlatí, dávejte na sebe pozor, dodržujte ta opatření vlády, není to zbytečné, jen s ohleduplností každého z nás můžeme jednou říci, že jsme vyhráli.
Zdraví Vás Jitka Ch. a přeje hodně zdravíčka.