Lázeňský deník
Foto: autorka, Kostel ve Slatinicích

Lázeňský deník

3. 11. 2020

Už to vypadalo, že kvůli koroně neodjedeme na už půl roku předem naplánovaný pobyt ve Slatinicích, že bude zrušen jako všechny naše akce připravované seniorklubem. Lázně jsou ale zdravotnické zařízení a jedeme!

img-7711-1.jpg

 

Pátek 16.10.2020
Bohumín se s námi loučí plačky a taky lázně Slatinice nás přivítaly deštěm. Autobus zůstal stát před moderní budovou Balnea nad kostelem. Skrz okna autobusu jsme obhlíželi lázeňský dům. Staňka říká, koukej na tu krásnou rohovou terasu, tam bych chtěla být ubytovaná.

img-7718.jpg

 

Kvůli koronaviru se nesmíme shromažďovat u recepce, tak nás paní vedoucí přivítala v autobuse, vysvětlila ubytování, stravování a procedury, zdůraznila nutnost nosit všude roušky a poté nás přivolávali jmény na recepci.
Zavolali naše trio/Staňka, já a Hela Florová/ a dostaly jsme ubytovací plastové kartičky, kartičky do jídelny a rozpis procedur. Na ruku nám nasadili identifikační náramek. Ještě do sebe hodíme bylinný welcomedrink. Celou vyfasovanou hromádku lejster jsem strčila do zelené plastové složky a konečně jsme se šly ubytovat. Přes složku jsem /bez brýlí/ viděla na kartičce číslo pokoje 205. Vyjely jsme výtahem do druhého patra a studujeme směrovky, k pokoji 205 žádná směrovka nevede. Jak tam tak diskutujeme, zeptá se paní pokojská, jaký pokoj máme. Řeknu 205. Ona odpoví, že určitě ne, ať se ještě jednou podíváme. Opravdu to není 205 ale 215. Konečně máme jasno a jdeme ke svému pokoji. K překvapení všech dostáváme ten pokoj s rohovou terasou, co si ji Staňka vybrala už venku :)  Ubytujeme se a jdeme na oběd. U výtahu už se nás nahromadilo více a zjišťujeme, že svoz dolů nebude tak jednoduchý, po nástupu šesti osob výtah hlásí přetíženo, tak Staňka jde dolů pěšky. U vstupu do jídelny určuje číšník, ke kterému stolu si máme sednout. Rozhlížím se po jídelně a pomyslím si, mně by se líbil stůl támhle u oken. A situace stejná jak s pokojem, i mé přání je vyslyšeno a dostáváme vysněný stůl. Před námi je rozhodování, co budeme celý týden jíst. Pročítáme jídelníček a do své stravovací kartičky píšeme zvolenou variantu. Pití k obědu si nedáme, protože jsme ani jedna nevzaly peněženku. Po obědě jdeme na malou zdravotní procházku s deštníky. Nikam se nedostaneme, staré lázně jsou v oploceném parku a na všech bránách je cedulka, že vstup povolen pouze ubytovaným. A my zde ubytované nejsme.

 

img-7719-1.jpg

 

Holky mi pomáhají nasbírat malé oblázky, budu malovat, barvičky mám v kufru. A honem zpátky do tepla pokoje. Studujeme naše rozpisy procedur. Zatím jsou to všechno velké neznámé, inu uvidíme zítra. Po večeři maluju kamínky a nějak mi vyschne v hubě. Hela si z příručního baru vybrala plechovkové pivo s příchutí pomela. To už jsem pila, to si dám taky. Prdlačky, nedám, v pokojovém minibaru je sice bohatý výběr, ale vše jen po jednom kuse. Jedu dolů do restaurace. Zeje téměř prázdnotou, protože pro veřejnost je uzavřena, u jediného stolu sedí Práglovi a Pudichovi. Pomelo nemají, ale je mi nabídnut nealko višňový Bernard. Dobrý výběr, do půlnoci jsem celou půllitrovku vypila a moc mi to chutnalo. Dnes se nesprchuji, protože zítra mám perličkovou koupel, to se vyčváchám ažaž.

Sobota 17.10.
Spát jsem šla v 01 po namalování prvních deseti kamínků, probudila jsem se dvakrát a vždy ještě usnula, to je moc dobře, vyspala jsem se pěkných šest hodin, což je samozřejmě daleko lepší, než tři hodiny v noci před odjezdem. Nástup na snídani! Stanička si to mašíruje boso, já zapomněla kamínek pro servírku, Hela nemá roušku, musíme se vrátit, skleróza nebolí, ale co se člověk nachodí!!! Probíhá bufetová snídaně za velice přísných hygienických opatření. Před vstupem vydezinfikovat ruce. Stoly, židle a vše v jídelně je dezinfikováno personálem. Bez rukavic nám nikdo z obsluhujících nepodá ani lžíci. Každý má na svém místě u stolu kleštičky, kterými si nabírá na talířek, na co má chuť.

 

img-7736.jpg

 

Teprve přímo před jídlem u stolu můžeme odložit roušku. Ale jakmile se zvedneš od stolu, musíš si náhubek nasadit, i kdybys šel jen pro cukr do kafe. Když dojíme a opustíme stůl, opět naběhnou dezinfikátoři, protože jíme po skupinách, které se vymění vždy po půlhodině
Po snídani se začínáme rehabilitovat, máme během pobytu celkem šest patnáctiminutových procedur a jednu lékařskou prohlídku. Každá máme něco jiného a v jinou dobu. Já začínám v půl desáté perličkovou koupelí. Sjedu do suterénu a vidím dvě ženy na židlích u vstupu. Ptám se, jak to chodí, komu se mám hlásit a podobně. Dávají pokyn usadit se na židli a čekat. Usadím se a znovu pročítám svůj rozpis procedur. Přichází první překvapení, četla jsem to blbě, je to perličková koupel, ale jen rukou. Z výtahu vystoupí další dáma, žádná čekačka, hupky dupky se žene jak buldozer chodbou. Po chvíli je sestrou vyvedena a usazena k nám na židli. Přichází rehabilitační bratr a ptá se, kdo jde na perličkovou koupel rukou? Slušně se přihlásím, ale buldozer je rychlejší a už si to mašíruje s bratrem ke koupeli. Po chvíli je opět vyvedena k židlím a bratr znova vyvolává koupel rukou. Omluvně říkám, že jsem se prve hlásila. Bratr se usměje a jdeme na to. Vede mě až na úplný konec chodby ke dveřím s cedulkou Sklad. Hrkne ve mně, co to má znamenat? Tady mě zamkne a budu tu týden držet hladovku, abych nějaké kilo shodila? Naštěstí ne. V uzoučkém původním skladu je židle a vanička na ruce. Vkládám do 37°C teploučké vody ruce až po lokty a 15 minut bublám. Druhou dnešní procedurou je parafinový zábal rukou. Sjedu do suterénu a už znalá věci, poslušně usedám a trpělivě čekám.  Všichni čekající už jsou postupně zváni dovnitř a mne stále nikdo nevolá. Hodiny utíkají a já stále sedím. No to jsou ale pořádky, na rozpisu je napsáno, že máme dodržovat určený čas procedury, máme raději přijít pět minut v předstihu a já tu sedím a sedím už dvacet minut a nic se neděje. Přicházející sestře ukazuju rozpis a nesměle se ptám, proč mne ještě nevzali. No, pošlete vidláka do lázní! Bába si nepřečte, že parafin je v přízemí. Tam se za chvíli sestře omlouvám, že jsem dvacet minut čekala v suterénu a tím jsem prošvihla svůj určený čas. Je mi odpuštěno a jdeme na to. Po sundání prstýnků smáčím 3x ruce v teploučkém parafinu, poté jsou ruce zabaleny do mikrotenového sáčku a ještě do ručníku. Toník naproti už má proceduru za sebou a svléká se z parafinových rukavic jak had z kůže. Aspoň vím, co mne čeká, a to samé za chvíli dělám i já. Ve tři odcházíme na procházku, protože konečně přestalo pršet. Ušli jsme s bídou půl kilásku, nafotila jsem si kousek přírody a už zase cedí. Návrat do pokoje mi nevadí, budu malovat kamínky.

 

img-7739.jpg

 

Při tom tak rychle utíká čas, že za chvíli jdeme k večeři. Saša se najednou zvedne, že potřebuje na wecko. Paní recepční volá: Jaroušku! Jaroušku!  Při návratu paní recepční dělá na Sašu tytyty, nezapomínejte roušku, já jsem na vás volala! Saše dochází, že žádný Jaroušek, to na ni volala: A roušku! Jojo, na chudý lid musí být přísnost.
Večer trávíme opět v pokoji, protože veškerý lázeňský kulturní program je zrušený a scvrkl se pouze na sledování televize v pokojích. Jak tak sedím a čumím na bednu, Hela se zeptá, proč si nesundám roušku. No proč, protože už jsem tak zblblá!

Neděle 18.10.
Po snídani mne čeká perličková koupel. Už vím, že musím číst rozpis pozorně a jedu správně do suterénu. Tam jsem celá ponořena do teplé minerální vody a patnáct minut bublám. Po skončení mi sestra doporučuje chvíli odpočinek na lůžku. Asi to zná, protože cítím, jak mi buší srdce a jsem z té vody nějaká slabá. Využívám nabídku, jsem zabalena do prostěradla a čekám, až se rozbušené srdce vrátí do normálu. Venku konečně vysvitlo sluníčko. Hela musí na proceduru a my se Staničkou jdeme na kamínky, abych měla na co malovat. Nasbírám pytlík kamínků, nafotím si bylinkovou zahrádku a vidíme vycházet lidi z kostela, který je jinak zavřený. Honem vklouzneme dovnitř a přes zákaz fotografování párkrát cvaknu foťákem, než je kostel uzamčen. Venku se potkáme se Sašou a zkoumáme nějakou divnou dřevěnou stavbu, která vypadá jak studna, ale spíš to asi bude pranýř, protože vidíme několik velkých ok na upoutání řetězu.

img-7758.jpg

Obejdeme kostel a na chodníku uvidím vlašský ořech. Rozhlížím se, ale další tu není. Ten jediný ořech spadl ze stromu, který roste v zahradě pod kostelem, a důležitý poznatek, ta není oplocená. Rozhodnuto, nasbírám do kapsy pár ořechů ve svahu pod stromem. Vracíme se k obědu. Kolem lázeňské budovy jsou okrasné kameny. Co kameny, kameniska! Saša navrhuje, že mám "kamínek" pomalovat a věnovat na recepci. Dobrý nápad, celé odpoledne maluju ten téměř kilový minikamínek. Z večeře se vracíme s Tondou z vedlejšího pokoje a Staňka rozdává hašlerky. Tonda si jednu vezme a ptá se: Můžu vzít Fialovi? Hela se zvědavě podívá na hrst hašlerek: Ty máš i fialové? Smějeme se na celou chodbu. Pak celý večer maluji šutřisko a Hela jiným kameniskem rozbíjí ořechy a pochutnává si na nich. Před půlnocí je kámen hotový. Je pomalovaný drobnými kvítky a napsala jsem na něj: Seniorklub Bohumín děkuje za krásný týden 16.-22.10.2020. Jdu spát s pocitem dobře udělané práce.

Pondělí 19.10.
Opět pěkný den. Hela se vydává na ořechy ke kostelu. Věnuju se malování kamínků a před jedenáctou Stanička odchází na rehabku.

img-7837.jpg

Kouknu do svého rozpisu a zděšení, že jsem prošvihla perličkovou koupel v 9.45. Perličková koupel? Na té jsem přece byla včera! No jo, bába slepá, čtu to blbě. Beru do ruky moderní technologii v podobě chytrého telefonu a další procedury si dávám jako budík. Tak snad už tu nebudu zbytečně jančit, že jsem se někam nedostavila. Šťastná Hela se vrací s plnou igelitkou ořechů, ale boty má úplně zablácené. Následuje jejich očista ve sprchovacím koutě. Ale něco se nepovedlo. Odpad se ucpal a Hela vzdychá a neví, co má dělat. Zavoláme pokojskou. Ta uvidí náš zaneřáděný sprchový kout a volá údržbáře. Ten odkryje mřížku a pak drátem čistí odpadní trubku. Na povrch vytahuje neskutečné množství vlasových chomáčů, nití a dalších nevábných chuchvalců, které způsobily ucpání odtoku. S pokojskou konstatují, že odpady se vlastně celých deset let nepročišťovaly a tyto časované bomby čekají na každém pokoji. Božínku, proč právě v našem pokoji se to muselo stát zrovna dnes?
Po obědě jdu na masáž, ó, jsem po ní jak znovuzrozená. Stanička s Pinkáskama si naplánovali procházku na Malý Kosíř. Dle mapky jsou to tři kilásky tam i zpět. Rozhodnu se, že nohu musím trénovat, a jdu taky.

img-7778.jpg

Procházíme prosluněnou přírodou k cíli. Odměnou je krásný výhled na Hanou.

 img-7819.jpg

 

img-7799.jpg

U dřevěné kaple najdu hned tři malované kamínky. Já mám v kapse pouze jeden, tak ho nechám u křížku. Stanička sbírá houby.

img-7795.jpg

Cesta zpět už je utrpením, přecenila jsem svou nožku. Padnu na postel, oteklou nohu potřebuju odkrvit, zatra práce. Před večeří je možnost přednášky o sebepoznání, ale v omezeném počtu vždy čtyř osob. Lektorka nám čte z čar na ruce, je to zajímavé. V noci zase všichni okolo mne spí a já maluju kamínky.

Úterý 20.10.
Stanička jde po snídani s Pinkáskama na procházku, já odmítám jakýkoli pohyb nohama a věnuju se jen ruční práci, maluju kamínky. Po obědě mě čeká lékařská prohlídka. Sestra zkontroluje můj zdravotní dotazník, pak mi změří tlak a teplotu a čekám na vyšetření doktorkou. Ta koukne do papírů, zeptá se, zda mi dělají procedury dobře, a jsem vypuštěna. Doba odborného vyšetření cca jedna minuta :-) Před večeří další možnost tvůrčí kreativity v podobě voskové techniky. Opět jen ve čtyřech zájemcích si vyrábíme obrázek. Paráda, docela se nám všem povedly.

img-7840.jpg


Středa 21.10.
Stanička jde s Pinkáskama na další pochodování po Slatinicích, já jsem ráda, že se dobelhám do jídelny a zpět. Po obědě plánujeme společné foto někde před budovou. Někteří se ze sásady nechtějí fotit, nutit je nebudeme. Venku sice trochu fouká, ale občas vykoukne i sluníčko a dá se to vydržet jen v tričku. Tak honem, cvak cvak cvak, snad aspoň jedna fotka vyjde.

img-7854.jpg 

Poté mne čeká poslední procedura - rašelinový zábal. Ve vedlejší kabince slyším Mirku, tak tam spolu celou dobu kecáme a dokonce se mi podaří ji vyfotit, jak si proceduru užívá. Pak dokulhám do pokoje, nožkám ulevím a maluju kamínky. V noci opět nemůžu spát, ale už nemám na co malovat, tak jsem se rozhodla pomalovat i balvan, s kterým si Hela rozbíjela ořechy. Asi cestovní horečka způsobí, že ve tři se vzbudí i mé dvě spolubydlící a do rána kecáme při balení věcí.

Čtvrtek 22.10.
Dneškem vláda přitvrdila a je povinnost nosit roušky i venku. Nám to ani tak moc nevadí, jsme na ně zvyklé. Namalovaný "minikamínek" předávám číšnici do baru. 

img-7865.jpg

Po snídani dobalíme kufry a opouštíme pokoj. Za nejpřísnějších hygienických opatření se loučíme s lázněmi a blížíme se k domovu. Autobus nás vyklopí před radnicí. Nadechnu se našeho známého bohumínského vzdoušku, ano, cítím, že jsme doma!

 img-7866.jpg

 

Pokud budete mít zájem, zde jsou další fotky Slatinice.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.