Život nám krade lásky a přidává vrásky. Lásky umírají nebo mizí z různých příčin a vrásky si značí člověčí věk. Většinou to bolí a vy si říkáte - proč? Nikdo vám nikdy neodpoví, protože odpověď neexistuje. A tak se s tím smíříme a žijeme dál a snažíme se mít proč žít.
Zasadíme si svůj strom naděje a držíme se ho, i když mu opadává listí. Je to prostě člověčí podzim a jde to dál. Vy ho nevítáte, ale jemu je to stejně jedno. Nechcete mít stejnou cestu, ale máte ji. Podzim vám vždy dovolí na chvíli se zastavit a nadechnout se.
Díváte se smutně na svůj stromek naděje a hledáte ještě nějaké listí. Pak si pod stromek sednete a přemýšlíte o tom smyslu. Nevím, ale možná budu ještě nějakou dobu čekat. A jak tak čekám, najednou vidím, že stromek ještě žije a já taky.
Naděje mě přišla zahřát a já to ráda přijímám.
PS A jestli si myslíte, že píši nějak moc často, tak mi to promiňte, ale já se tak udržuji v normálu. Děkuji.