Manžel špatně snáší zamračené a mlhavé podzimní dny. Když začátek listopadu přinesl inverzní počasí, začal jevit nepokoj. Krátké procházky po pražských ulicích s lidmi v rouškách (a hojně i bez nich) mu zjevně radost nepřinášely. Podezřele často začal sledovat předpověď počasí a televizní pořad Panorama. Po jejich zjevně důkladném prostudování mi nadšeně sdělil, že v Krkonoších slunce svítí, že ve všední den tam určitě nebudou skoro žádní lidé, že auto potřebuje pořádně projet a my se nadýchat čerstvého vzduchu. Jestli tedy vyrazíme na jednodenní výlet? Protože chůze po horách je naším společným zájmem, okamžitě jsem souhlasila.
Ráno jsme si přivstali a po mlhou zahalených silnicích dojeli do Špindlerova Mlýna, kde již ranní mlhou proráželo sluníčko. Poloprázdný autobus nás dovezl na Špindlerovku. Odtud jsme vystoupali k nově vystavěné Petrově boudě. Při pohledech zpět jsme obdivovali pruh mlhy, který se táhnul Slezským sedlem. Zároveň se nad kopcem, do něhož jsme supěli, objevil bílý mlžný půlkruh. Stali jsme se svědky vzácného přírodního úkazu tzv. mlžné duhy. Ta vzniká lomem světla v drobounkých mlhových kapičkách. Když jsem usoudila, že se mi tento nádherný jev snad podařilo vyfotit, pokračovali jsme nahoru k Dívčím kamenům. Cesta česko-polského přátelství kopírující hranici s Polskem nás pak vedla kolem Mužských kamenů do Černého sedla. Užívali jsme modré oblohy nad námi, nádherné vysokohorské přírody, výhledů na okolní vrcholky i do sousedního Polska. Jen jsme si museli dávat velký pozor, kam na cestě poskládané z kamenů šlapeme, abychom si nepřivodili nějaký nemilý pád. Na rozcestí v Černém sedle jsme využili dřevěné posezení a snědli housky k obědu. Hřebenovou cestu jsme tady opustili a začali sestupovat. Za Martinovou boudou už kleč nahradil smrkový les. U Medvědí boudy, zavřené kvůli koronaviru jako všechny ostatní, jsme se na chvíli vyhřívali na lavičce a rozhlíželi po okolních loukách. Z vyhřáté lavičky se nám nechtělo zvedat, ale bylo třeba jít dál. Lesem jsme pokračovali k rozcestí u Medvědího kolene, a pak k Dívčím lávkám. Od otevřeného výdejního okénka restaurace Myslivna k nám zavanula vůně kávy. Neodolali jsme. Povzbuzeni kofeinem jsme zdolali poslední úsek naší trasy a kolem peřejí Bílého Labe došli do Špindlerova Mlýna. Po krátké odbočce ke skiareálu Svatý Petr už nás čekalo jen parkoviště a návrat domů do reality.
Nabízím vám teď výběr z fotek, které jsem na výletě pořídila.
