Těžký kufr vláčím od vlaku přes celé město. V budově internátu mě vítá soudružka vychovatelka a vede do pokoje, kde jsem úplně první a mohu si tedy vybrat jednu z devíti postelí. Jako v pohádce. Usedám na krajíček oblečena do skládací sukně, svetru do véčka, svoje blond vlasy stažené mašlí a čekám. Do večera se pokoj zaplní a to jsou mé kamarádky na celé čtyři roky. Strávily jsme společně spoustu času, prokecaly a prochechtaly spoustu hodin. Nejvíce večer před spaním. Řešily se rodinné problémy, naše první lásky a později i sexuální zkušenosti. Z této oblasti jsme znaly dopodrobna teorii. Anatomie, fyziologie, gynekologie, to vše byly zajímavé předměty. Brzy jsme tedy věděly co je ovulace, plodné a neplodné dny, co je kyretáž a znaly čtyři fáze porodu.
S velkým nadšením jsme se vracely z nemocniční praxe s křikem „Už jsem to viděla!“ Řeč byla o porodu a krásném, velkém zážitku. Někdy byl však návrat velmi smutný a stresující. Staly jsme se svědkyněmi umíraní. Smrt je sice přirozená součást života, ale přesto o ní nechce nikdo hovořit. Toto téma je ve společnosti tabu. Naše učitelka vždycky říkávala: Představte si, že to byla něčí babička nebo dědeček a bude někomu moc chybět.“ Myslím, že v tomto mladém věku jsme rychleji dospěly, a srovnat si v hlavě životní hodnoty nebylo vůbec ke škodě.
Na internátě vládl přísný režim. Ráno nás budila soudružka k ranní rozcvičce a my rozespalé navlékaly tepláky, trika a šouraly se směrem k tělocvičně. Cvičení končilo pochodem ve dvojstupech. V rytmu nějaké písně a už částečně probuzené jsme pěkně procvičovaly hlasivky. Byl to náš vzdor a zpěv se rozléhal široko daleko. Na pokojích jsme sami uklízely, a každý den probíhala kontrola. Běda, jestli byl nějaký chuchvalec prachu nalepený zespodu na nohách židle nebo neporovnáno oblečení ve skříních. Okamžitě šly body dolů a následoval postih.
Každé odpoledne od čtyř do půl šesté byly povoleny vycházky a nikdo nesměl přetáhnout čas. My záviděly čtvrťačkám, že mohli jít ven i po večeři.
Bylo dobré se angažovat v některých zájmových kroužcích. Mimoškolské aktivity byly ceněny a mělo to vliv i na celkové hodnocení studentek. Holky sportovně založené jezdily po závodech, ale já se podílela na přípravě divadelních představení. Role, které jsem hrála, byly bezvadné a moc mě to bavilo.
Nejlepší a nejjednodušší však bylo zajít do kina. Zažily jsme premiéry filmů, které jsou dnes historií. Filmy Starci na chmelu. Kdyby tisíc klarinetů. Lásky jedné plavovlásky…tak to bylo naše mládí. Různé besedy se zajímavými lidmi, divadla, výlety. Na učení někdy nezbývalo moc času. Náš hodný učitel, lékař patolog, vždycky, když odcházel ze třídy, říkával prosebným hlasem. „Děcka, učte se tu patolku, jóó!“ No, a co myslíte, učily jsme se?
Samozřejmě, že ano. Všechny jsme zvládly odmaturovat, osud nás rozevlál do všech koutů republiky a některé i do ciziny. V tehdejší době ovšem musely emigrovat, aby se tam dostaly. Z pozdějšího vyprávění vím, že všechny se velmi dobře uplatnily, i když začátky nebyly lehké. Jenže, naše české sestřičky dokázaly vzít za práci a byly pak velmi, velmi ceněné. Zajímavé je, že všechny jsme zůstaly u tohoto povolání zdravotní sestry, na které jsme byly a jsme hrdé. Na školních srazech vzpomínáme na internát už jen v dobrém, jen na to hezké, a občas se opravdu od srdce zasmějeme.
